Samari

Přečtěte si reportáž Františka Tomance z humanitární mise do rumunského Banátu

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“, zdraví při vstupu do obchůdku se smíšeným zbožím upracovaný strejček s holí a kloboukem v ruce, „nýčko je venku chladno, tak si muším dát trochu pálenky“, dodává a spokojeně usedá ke dřevěnému stolu kousek od pultu. Je druhá polovina září roku dva tisíce devět a nacházíme se v Gerníku, české vesnici na jihozápadě Rumunska. Začněme ale od začátku.

Eva Ludvíčková je někdejší ředitelkou otrokovické Naděje, současnou členkou revizní komise Samari, ale především nezvykle čilou důchodkyní. Někdy před rokem spolu s svým stejně čilým manželem navštívila zmíněnou oblast a jakožto dáma pohybující se celý život v sociální oblasti si nemohla nevšimnout několika nápadných rozdílů. Především toho, že taková samozřejmost, jako je obvazový materiál, paralen či preparáty k ošetřování ran a kožních defektů jsou tu pro někoho zbožím vyloženě nedostatkovým. Jakožto žena činu přišla s námětem nějak těm našim odloučeným krajanům pomoci.

A tak se to jednoho podvečera před Vánoci v přízemí zlínské jednadvacítky hemžilo charitativně naladěnými lidmi. Od pana hejtmana přes zástupkyni Magistrátu až k herci Městského divadla, který měl celou akci moderovat. Dražily se totiž výrobky mladých klientů místních chráněných dílen. Ve prospěch vzdálených seniorů se tenkrát získalo bezmála třiadvacet tisíc korun.

O devět měsíců později, šestnáctého záři o půl čtvrté ráno se sjíždíme v Dolní Lhotě u Luhačovic. Místopředsedkyně Petra si přisedá k řidiči berlinga Antonínovi a zmíněné iniciátorce Evě, pánská trojka ve složení Martin, Dominik a moje maličkost už chvíli zahřívá zcela zaplněný interiér prostorného renaulta. Prioritním obsahem obou přibližovadel jsou tentokrát dvě velké krabice s léky, gázami, mastičkami, spreji či tinkturami a několik obrovských pytlů s obvazovým materiálem. Ještě téhož večera by měly být u svých adresátů, což je o nějakých tisíc kilometrů dál. Startujeme tedy k jihovýchodu.

Bez škrábnutí zvládáme slovenskou dálnici, co nevidět prosvištíme probouzející se Bratislavou a za doslova pár hodin už v nervózním „dvojstupu“objíždíme sebevědomou Budapešť. Pohodový přesun široširou uherskou nížinou končí v ulicích jihomaďarského Szegetu. Z dopravního chaosu tu máme trochu guláš. A to i přesto, že nejméně polovinu expedice tvoří zapřísáhlí vegetariáni.

Rumunská hranice bývala odedávna hranicí dvou světů. Čím dál větší stírání jejich rozdílů je však pro nás zklamáním. Cesty stejně rovné a hladké, bez drncajících dáčií a koňských povozů, prostě žádná romantika. Názor začínáme měnit až nějakých patnáct kilometrů před Temešvárem. Pár aut před námi silnici vévodí otlučený kouřící nákladní Roman z Ceausescovy éry. Do strany posunutá zadní náprava, tančící vlek a rychlost do čtyřiceti kilometrů za hodinu. Konečně nějaký záblesk starých dobrých časů! Romantické opojení však poměrně rychle oprchává. Zázrak socialistické techniky totiž nejde předjet. Do města, kde před dvaceti lety odstartovala krvavá rumunská revoluce, vjíždíme proto důstojně a v několikakilometrovém průvodu. V Temešváru je právě dopravní špička.

Jižanský temperament, benevolentní policajti, hlavní tahy svedené do centra statisícového města a zmíněná špička jsou ideální kombinací pro dokonalé vytěsnění nudy z dlouhého cestování. Poněkud vyšší berlingo, bezchybně navigované Petrou, naštěstí neztrácíme z dohledu. Přestože se nám v tom neustále kličkující, všemožně předjíždějící a přednost si vynucující domorodci snaží permanentně zabránit. Po necelé hodině mírného stresu máme zdejší Babylon za zády. Před námi se otevírá široká, přímá a ideálně rovná výpadovka.

Malým problémem je však skutečnost, že dopravní značení dovoluje maximálně čtyřicetikilometrovou rychlost. Patrně proto,že se na silnici zrovna pracuje. Mezi popojíždějícími válci a dělníky v oranžových vestách jedeme šedesátkou. Držíme se raději dva tři metry od kraje. Místní borci, jejichž plynový pedál je navyklý se zásadně dotýkat podlahy, jsou však za chvíli vzteky bez sebe. Nervózně nás předjíždějí zleva i zprava a ten nejvýbojnější, až příliš nápadně připomínající naše nepřizpůsobivé, hřmotným hlasem svolává hromy blesky a děsivě mává zaťatou pěstí. Je možné, že zareagoval na značku CZ. Pár jeho soukmenovců se totiž kvůli českému řidiči kamionu ocitlo za mřížemi. V nedalekém Aradu ho předevčírem umlátili k smrti.

Rušná cesta na Bělehrad pro nás končí sedm set kilometrů od rodné Moravy ve městě Moravica. Odkláníme se na slušné, liduprázdné okresky. Naneštěstí s takřka benzínuprázdnými nádržemi. Ručička palivoměru se už dávno ocitla v červené zóně a pumpa stále v nedohlednu. Postupně ztrácíme rychlost, bezstarostnou náladu i vedoucí berlingo. Chvíli poté, co se pro nás jeho posádka vrátila, se vrací i zbylé dvě věci. Nepochybně proto, že jsme na konci malé dědiny nečekaně narazili na malou benzinku i ochotného čerpadláře.

Po Moravici a další padesátce kilometrů v romanticky zvlněné krajině tu máme pro změnu Oravici. Domovinu připomínající názvy měst avizují blížící se cíl naší cesty. Sto kilometrů a jsme tam coby dup! Trasa podél Dunaje a pak proti proudu potoka nevěští pražádné komplikace. Zvláště poté, co jsme z trasy rázně vyškrtli sice kratší, ale podle Evy hrozný úsek cesty, kterým zde cestovala vloni.

Slunce pomalu klesá k obzoru a my o něco rychleji k modrým vodám evropského veletoku. Dunaj tu na nás dělá ohromný dojem. Právě tady se jeho líná pouť rovinami začíná zařezávat do skálami sevřeného údolí. Po impozantní podívané a dvou desítkách kilometrů podél jeho břehu odbočujeme doleva. Až tady si začínáme připadat jako v Rumunsku. Podvečer tu právě odstartoval tu pravou balkánskou atmosféru. Úzkou silničkou se proplétáme mezi traktory, dáčiemi, neosvětlenými povozy a z pastvy se vracejícími kravami. Mezi tím si hrají rozdováděné děti, kličkují postarší bicyklisté a randí zamilovaní mládenci se stejně postiženými tmavovláskami. Starší dámy v šátcích a dlouhých sukních vše s přehledem pozorují ze svých tradičních pozic na lavičkách před domem.

Za dědinou pak končí poslední zbytky světla, asfaltu a jak se zdá i legrace. Kamenitá cesta, vedená v mapě jako silnice, je čím dál kamenitější. V jednom místě se rozdvojuje na dva směry. Pochopitelně, bez jakékoliv směrovky. Jako zázrakem tu dojíždíme pádícího cyklistu v kšiltovce, který nás patřičně usměrňuje. Samozřejmě na tu užší a ještě skalnatější alternativu.

Zařazujeme jedničku a s plnými auty začínáme mírně stoupat k výšinám. Komunikace víc než cestu připomíná řečiště, jímž se nedávno přehnala stoletá voda. Světlomety plasticky nasvěcují dramaticky tvarovaný povrch s výrazně vyčnívajícími bílými vápenci. Před nedávnem jsem za čtyři tisíce měnil výfuk. Jeho poškození se mi v této situaci jeví jako nejpřijatelnější poškození. Renault občas zahrabe na uvolněném štěrku, ale kupodivu se bez jakéhokoliv škrábnutí sune nahoru. Pokud ovšem nepočítáme všudypřítomné větve, neustále se s hlasitým kvílením otírající o jeho stříbrnou metalízu. Jestli teď o něčem pochybuji, tak je to naděje, že nás tato necesta dovede do Gerníku. Asi po půlhodině poskakování se před námi vynořuje ze tmy mladá dvojice. „Už jenom čtyři kilometry a jste tam. Šťastnou cestu!“, utěšuje nás rumunsky a s hlasitým smíchem mizí v temnotách.

Cedule s označením začátku obce, jíž se po další půlhodině „jízdy“ skutečně dočkáme, má v tomto případě zcela opačný efekt než na jaký jsme zvyklí. Místo na brzdu, šlapeme na plyn. Slušnou šotolinu později dokonce střídá hladký asfaltový koberec! Jsme u cíle cesty, v samém centru Gerníku. Ze Zlína to máme takřka rovných devět set…

Slyšet po těch stovkách cizojazyčných kilometrů češtinu je mimořádně působivé. Pan místostarosta se po popisu posledního úseku našeho putování docela upřímně baví. „ My sem jezdíme přes kopec. Vede tam lepší cesta a je to o třicet kilometrů blíž“. Mluví, samozřejmě, o komunikaci, před níž nás Eva tak vehementně varovala…

Pan Josef Bouda, ředitel místní školy, bydlí i se svou chotí Marií naštěstí nedaleko. Otevírá nám jeho matka, jak se tady říká, panímáma. „Dívám se nýčko na Poštu pro tebe, mladí odjeli do města, tady máte klíče“. Odjíždíme do jejich druhé chalupy, kterou pronajímají hostům. Je v ní sedm postelí z masívu, kuchyňka s kredencem a překvapivě i splachovací záchod se sprchou. Pro nás, co máme za sebou pár ukrajinských brigád, nebetyčný luxus.

Prorokyně Petra, věštící třídenní monzun se, k naší lítosti, nemýlila. Nad ránem začíná kapat ze střechy a brzo poté zahradnický ranní déšť střídají vydatné přívaly. Po snídani z vlastních zdrojů se přesunujeme opět k Boudovým. Přes útulný dvorek se starou mlátičkou, zaparkovanou dáčií a visícími hrozny červeného vína postupně dovnitř putují velké krabice i obrovské pytle. Prší, prší, jen se leje, ale nám je to v tuto chvíli ukradené. Cíle naší mise, předání zdravotnického materiálu, bylo právě dosaženo!

Paní Marie, matka dvou dospívajících synů, má ve vesnici na starosti zdravotnickou službu. Obvazuje, převazuje, píchá injekce, v jednodušších případech ordinuje léčbu. Doktor, natož sanitka sem zpravidla vůbec nepáchne. Drtivou většinu ze současných tří set obyvatel tvoří senioři. Celý život se plahočili na poli a nebyli pojištěni. O důchodu či bezplatné lékařské péči si tak mohou nechat jen zdát. Zdejší Charita, pod níž Marie pracuje, se snaží aspoň o zmírnění jejich nelehkého údělu. Na dokonalé materiální zajištění však ani zdaleka nemá. Přesvědčujeme se, že naše cesta vůbec nebyla zbytečná. Dary ze staré vlasti poslouží nejen v Gerníku, ale i v dalších českých dědinách.

Přeháňkové odpoledne využíváme k návštěvě další z českých vesnic, Svaté Heleny. Díky dešti působí takřka liduprázdně. Zastavujeme se pouze v místním obchodě a od sdílného pana majitele se dovídáme spoustu zajímavých informací. Jako jediná z českých dědin má dva kostely, katolický a baptistický. V tom druhém, údajně, působí věhlasný mandolínový soubor. Škoda, že dnes nemají bohoslužbu, jak všichni tvrdí, jejich poslech prý patří mezi nezapomenutelné zážitky.

Z Heleny je to k Dunaji jenom pár kilometrů. Šedozelená, divoce zvlněná hladina dnes působí nevábně, kolem strmých srázů putují rozevláté cáry bílé mlhy. Stačí nám jen pár zastavení u břehu a pak se zas kolem opuštěných měděných dolů vracíme zpátky do Gerníku. Čeká nás tam u Boudových prostřený stůl s vonící večeří. Setkáváme se i s hlavou rodiny, Josefem a díky tomu se nám opět významně rozrůstá mozaika poznatků o této zajímavé vesnici. Třeba to, že v poválečných letech tu žilo přes patnáct set lidí. Dnes to není ani třetina. A jak to tak vypadá, pokles se už asi nezastaví.

Celý příští den si vyhrazujeme na toulky po Gerníku a jeho okolí. Navzdory rannímu dešti vyrážíme přes kopec do malebného údolí, na jehož dně se klikatí krasový potok. Češi nejsou žádná béčka a tak sílu jeho proudu náležitě využili. Několik vodních mlýnků tu dodnes slouží svému účelu. Pšenice a kukuřice, která nedávno vyrostla na nedalekých políčkách, se tu mění v hrubší či jemnější mouku a ta potom v domácích píckách na nejrůznější dobroty.

Ideální kraj na toulání“, říká Martin při pohledu na zprohýbanou náhorní plošinu s pastvinami, sklizenými poli a úzkými kamenitými cestami. A podle mne nejen pro tuláky, ale i pro malíře, fotografy a nenapravitelné romantiky. Potulujeme se jen tak, občas každý sám , občas ve dvojici a nostalgicky nasáváme tu zvláštní atmosféru u nás už dávno zašlých časů. Potkáváme stádečka pasoucích se krav, občas koně, sem tam utrhneme zapomenutou švestku , rozlouskneme spadlý oříšek a vůbec nic nám nechybí. Není ale od věci si uvědomit, že autentický život v tomto kraji zdaleka není jen o romantice. Je to především o dřině a odříkání.

Poslední večeře u Josefa s Marií je ještě pestřejší a voňavější než ta minulá. Obzvlášť zajímavá je především ochutnávka nejrůznějších domácích marmelád, pochopitelně, z vlastních zdrojů. Centrem zájmu pana domácího však nejsou ani tak vzpomínané sladké lektvary, jako spíš výroba třiadvacetiprocentní pálenky, které nesmí být nikdy nedostatek.

Její objem se ve zdejších rodinách neměří v nám obvyklých jednotkách, ale nejméně v hektolitrech.

Pokud by si někdo představoval starousedlíky jako zhýralé otroky ostrého moku je na velikém omylu. Jedná se o hluboce zbožné lidi, pečlivě dodržující katolické tradice a vyznávající osvědčené křesťanské hodnoty. „ Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!, tak se zdravíme, když se potkáme, jinak by se náš pan farář zlobil“, říká paní Marie. Pan farář Mašek, který do Gerníku pravidelně dojíždí, dostal před léty od presidenta Havla vysoké státní vyznamenání. Určitě mu jej nedal jen z dobrého rozmaru.

Je tu poslední ráno a na rozdíl od těch minulých, nádherně slunečné. Loučíme se s Boudovými i Gerníkem a důvěrně známou skalnatou necestou, která nás sem před pár dny dovedla, klesáme do údolí Dunaje. Zastavujeme u nejužšího místa jeho toku s nádhernou krajinnou scenérií a kousek opodál u obrovské, ve skále vytesané hlavy, zpodobňující nějakého významného dáckého panovníka. Jako všude jinde, i tady nám dělají nezbytné společníky smečky žebrajících potulných psů.

Do vesnice Eibentál vede od Dunaje docela slušná polní cesta. Českou dědinu s německým názvem střídá osada Nové Doly. Pravděpodobně kdysi byly opravdu nové, ale dnes to v nich vypadá jako po zemětřesení. Dolování antracitu se patrně nevyplácelo, před šesti léty skončilo a ním naneštěstí i pracovní uplatnění pro desítky převážně českých horníků. Hluboce zařezané údolí působí opuštěně a trochu posmutněle.

Zastávka ve městě Oršova i v nedalekých lázních Herculane, je pro nás mírným zklamáním. Potřebujeme natankovat, ale něco jako směnárnu, v níž bychom proměnili tvrdou evropskou měnu ve zdejší valutu, se nám prostě nedaří. Proslulé lázeňské město nás navíc šokuje svojí architekturou. Převysoké věžáky nám s okolní typicky horskou krajinou poněkud neladí.

Nevadí, jedeme dál. Většinou se spíše ploužíme. Nejméně sto příštích kilometrů je totiž hlavní tah na Temešvár více či méně opravován. V dokonalé noční temnotě při absenci patníků a vodorovného značení, navíc za hustého výskytu protijedoucích kamionů se přesun tímto úsekem mění v docela slušnou zábavu. Kolem desáté večerní zabočujeme na polní cestu a na břehu řeky Timiš rozbíjíme provizorní tábor. Není snad nutné připomínat, že jediní tvorové, které tu potkáváme, jsou dva nevrlí potulní psi. Pár hodin pod širákem u dohasínajícího ohníčku je však záležitostí více než příjemnou.

V obvyklé tři hodiny ráno startujeme do posledního dějství. Dlážděná silnice ulicemi města Logoj připomíná tankodrom. V jednom místě, právě, když mě míjí protijedoucí kamion, stačím až na poslední chvíli zabrzdit před půl metru hlubokou, ničím neoznačenou dírou. Ještě, že se tudy nedalo jet rychleji než dvacet třicet v hodině.

Ranní Temešvár tentokrát zvládáme bez zaváhání. Zastavujeme u pumpy a necháváme načepovat plné nádrže. Platíme posledními pozůstatky rumunské měny. Zbytek budeme muset dát v eurech, pochopitelně, s nějakou ztrátou. Jaké je však naše překvapení, když pumpař oznamuje, že nám chybí pouhé dvě lei. Převracíme všechny kapsy i záhyby peněženek. Nakonec je nacházíme. Jsou ale opravdu úplně poslední. Ještě, že se nám včera večer nepodařilo proměnit.

V nedalekém maďarském Szegetu chutnáme opět obvyklý navigační guláš, naštěstí počet najetých kilometrů není nijak závratný. Což se ale nedá tvrdit o přejezdu do pár set kilometrů vzdálené Slovenské republiky. Vpředu jedoucí Antonín s Berlingem se totiž už od Budapešti soustřeďuje na směr Rajka. Což je poslední dědina na maďarském území. Těsně za ní už sice leží slovenská metropole, ale zaťatá národní hrdost zdejších grófů patrně nedovolila zmínit její název na směrových tabulích. Těsně před hranicí, kde se už sice název Bratislava objevuje, Antonín však víceméně automaticky zabočuje z pohodlné dálnice do oné zapadlé Rajky. Zkoušíme sice najet na nejbližším domnělém nájezdu zpátky na dálnici, ale místo na rušné autostrádě se po chvíli objevujeme v ospalém rakouském městečku. Pokus o přímou cestu do blízké Bratislavy je opět neúspěšný. Dostáváme se na křižovatku mezi poli se zákazy vjezdu na veškeré strany. Takže, pěkně zpátky, z Rakouska přes Slovensko do nešťastné maďarské Rajky a po půldruhé hodině a třiceti kilometrech jsme znovu na místě, které jsme před nedávnem opustili.

Bratislava, Trenčín, Starý Hrozenkov. Na čerpací stanici se loučíme s náčelnicí Evou a řidičem Antonínem. V Dolní Lhotě nás opouští Petra a po slabé půlhodince jsme ve Zlíně. Díky Bohu, ve zdraví a v pohodě. Tachometr se zastavil na čísle dva tisíce dvacet sedm kilometrů. Tak, ať žije Banát a všichni jeho dobří rodáci! Pokud možno, co nejdéle…

František Tomanec

Související články:

  • Vánoční koledování Samari, o.s. vyneslo neuvěřitelných 22 700 Kč
  • Samari předalo v Rumunsku zdravotnickou pomoc
  • Fotogalerie:

  • Fotogalerie z dražby
  • Fotografie z humanitární mise do rumunského Banátu

  • Samari, z.s.
    Burešov 4886
    760 01 Zlín
    Mobil: +420 775 702 866
    e-mail: samari@samari.cz
    www.samari.cz

    Samari, z.s. je zapsaný ve spolkovém rejstříku u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou L 12720

    IČO: 22671951

    Vytištěno z http://www.samari.cz/ | Zhotovení, hosting andrysek.info 2007 | nahoru