Samari

Polední slunce se přehouplo přes oblohu a čas v Domově pro seniory se pomalu loudal. Vstoupila jsem do pokoje, kde na lůžkách ležely čtyři paní. Zamířila jsem k oknu, kde odpočívala posmutnělá stařenka. Sedla jsem si vedle její postele na stoličku a začala jsem číst. I ostatní obyvatelky pokoje jedním ouškem poslouchaly starodávnou pohádku. Když jsem dočetla, začaly jsme si povídat. Byla ráda za mojí společnost. Z jejího vyprávění jsem pochopila, že si zlomila nohu, a čeká jestli bude chodit nebo ne. Už rok je připoutaná na lůžko, a tak není divu, že každé zpestření dlouhého dne je vítáno.

Požádala mě, jestli bych jí přečetla dopis od syna. Podala mi složený papír z obálky, který opatrně rozložila. Bylo na něm vidět, že byl často otevírán, i když byl poslán nedávno. Dopis jsem přečetla a v očích té paní se objevily slzy.

Dovolila mi prohlédnout si rodinné fotoalbum. Zjistila jsem, že je několikanásobná babička a dokonce i prababička.

Můj čas, který jsem mohla strávit v Domově pro seniory se chýlil ke konci. Rozloučila jsem se s paní a slíbila jí, že zase přijdu. Pohlédla jsem na ty lidi, kterým čas zvrásnil duše. Ty vrásky nelze vidět očima ale srdcem.