Samari

Pomoc v Jeseníku nad Odrou očima dobrovolníka

Od neděle 5. do pátku 10. července 2009 jsem se v Jeseníku nad Odrou zúčastnil pomoci při zmírňování následků záplav. Pomoc spočívala ve shazování omítek a venkovní fasády z důvodu lepšího vysoušení domu. Pracoval jsem jako jeden ze dvou koordinátorů pomoci.

Hned po příjezdu do Jeseníku jsme se vydali za místostarostou panem Liborem Macháčem, který nám měl sdělil bližší informace o situaci v obci. Čekal jsem, že nám řekne něco více o stavu zaplavených domů, ale protože situace se stále mění, dozvěděli jsme se, že si aktuální monitoring budeme muset udělat sami. Jeden typ nám ale dal a to na paní Vladimíru Šiškovou, která má vytopený dům v nedaleké vsi Polovsí.

Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Jedna prováděla v terénu monitoring a rozdávala humanitární pomoc, druhá začala s fyzickou pomocí. První příležitost jsme našli u paní Šiškové. Začali jsme s vystěhováním příbytku za hlavním domem, kde se údajně běžela schovat se svými dětmi, když přišla voda. „Ještě že jsou kolem domu ploty, ty zachytily většinu nepořádku, který stekl z polí. Jinak bych to všechno měla v obytných místnostech,“ svěřila se paní Šišková.

Další práce spočívala v otloukání fasády a příbytku zvenčí domu. „Dělějte to na 20 centimentů od země, to aby spadla voda, která je ve zdi,“ poznamenal náš odborník na promáčené zdivo František Zícha a vysvětlil nám zákon obrácené gravitace. Když jsme vešli dovnitř domu, ve většině místností visely obrazy (jak svatých, tak svatební apod.). I když jsme paní domácí říkali, a ne jednou, aby si je schovala, na naši prosbu neslyšela. Někteří z nás to tedy vzali po svém a začali se shazováním omítek. Bylo pěkné vidět, jak se na Františka Hrdého z Prahy, který se sbíječkou v ruce likvidal omítku, zeshora dívá zarámovaný svatební pár.

V úterý jsem práci u paní Šiškové dokončoval už jen já sám, protože ostatní prováděli monitoring. Pobavil mě jeden okamžik. Když jsem vyšel ven, hrála si před dvorkem, tam kde za dne projíždějí plná kolečka se sutí, dvě malá děvčata. Hbitě šplhala na štafle, smála se a bublifukem tvořila barevné bubliny. Když si přestanou hrát dospělí a odloží své majzlíky a lopaty, nastupují na scénu děti. Jak říkal Franta Z. - ty děti za to přece nemůžou.

  

Po shození veškerých omítek v prvním patře se náš tým přesunul k paní Dagmar Vičanové. Této tiché, milé paní povodeň vytopila celé patro. Snad jiná slova, než „100% vlhkost ve zdech,“ jsem od Franty Zíchy neslyšel. Postup prácí byl stejný: zvenku oklepat po povodňovou linii (linii, kam dosáhla voda) a vnitřek až po stropy. Práce šla poměrně rychle až do chvíle, kdy se nám přehřálo sbíjecí kladivo. Všichni vzali do ruky majzlíky a sekerky a pomalu shazovali omítku ručně. Po chvíli to nevydržela ani sekera, takže jsme měli zase o jeden pracovní nástroj méně.

Odpoledne přišla světlá chvilka, kdy František Tomanec dovezl druhé sbíjecí kladivo. Jakub Nadrchal a Ruda Kocar se jej chopili a střídávě vysbíjeli celou místnost. Když jsem viděl, jak po posledním padajícím metru omítky si dávají vytoužený pohov, chopil jsem se kladiva sám. Skvělé, najednou šla práce 2x rychleji! Se sbíjecím kladivem nad hlavou smetám omítku, co to jen jde. Jenže jakmile jsem ho na chvíli vypnul, abych posunul židli, na které jsem stál, kladivo se už nezapnulo. Druhé kladivo za tento den!

 

Kuba Nadrchal, kterému se „odvařilo“ to první, mi říká vtipnou poznámku: „Je to 1:1!“ Naštěstí další den ráno se kladivo vyměnilo a práce mohla pokračovat.

Když jsme poprvé potkali paní Vičanovou, majitelku domu, byl na ní vidět smutek a zklamání z neštěstí, které ji potkalo. Po dalších dnech se ale chmury vytrácely, jako by se spadávající omítkou opadávala i její nejistota. A když viděla docela holé místnosti, které pomalu vysychaly, nejednou se objevil i úsměv.

I když jsme se jako tým díky rychlému nasazení armády nesetkali s přímým zásahem povodní, „zasáhly“ nás samotné příběhy lidí, kteří přívalové vlně čelili ve svých domovech.

Vzpomínám si na 16-letého kluka, který nám popisoval, jak stál před obchodem s potravinami, když se přihnala voda. „Měl jsem ji až po pás,“ říkal. „Potom jsem se dobrodil domů a s tátou sbalil do igelitky buchtu, do termosky čaj a vydali jsme se za babičkou. Když jsme viděli její dům a vodu všude kolem, bylo nám jasné, že tam budeme muset doplavat. Když jsme se k ní dostali, předali jsme jí akorát horký čaj z termosky, buchta byla úplně rozmočená,“ detailně popisoval. V závěru jen nostalgicky poznamenal: „Byla to krásná vesnice - dokud nepřišla ta voda.“

Další příběh byl od otce, který když přišla voda seděl s manželkou a s dcerou v obývacím pokoji. Když viděl, jak voda stoupá, stačil naházet nábytek na sebe a vyšplhat se na něj. Tyčkou do komína vysekal díru do stropu, vylámal dřevo a spolu se svou rodinou se protáhnul do horního patra. „Nepochopil jsem, jak se takový chlap jako hora mohl protáhnout tak malým otvorem,“ říkal mi Josef Nadrchal, koordinártor z Českých Budějovic, kterému tento otec díru ukazoval.

Co víc k tomu dodat? Snad většina z těch, které voda zasáhla, najde dost síly, aby se dokázali „přebrodit“ touto událostí a neřekli „sbohem“ tomuto jinak pěknému regionu.


Dominik Bachůrek,

student Univerzity Tomáše Bati Zlín

Související články:

Fotogalerie


Samari, z.s.
Burešov 4886
760 01 Zlín
Mobil: +420 775 702 866
e-mail: samari@samari.cz
www.samari.cz

Samari, z.s. je zapsaný ve spolkovém rejstříku u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou L 12720

IČO: 22671951

Vytištěno z http://www.samari.cz/ | Zhotovení, hosting andrysek.info 2007 | nahoru