Samari

Reportáž z Rally Samari aneb Samari šlape pro Bangladéš

Nevím, ale dnes by se v našich zeměpisných šířkách jen těžko hledal jedinec, který by v životě neseděl na kole. Jezdí se za povinnostmi i jen tak, pro radost. Rally Samari se pokusila spojit obojí..

Je nádherné nedělní červencové ráno. Před sídlem Samari na Burešově se na startovní čáru staví osm cyklistů a dva doprovodné vozy. Cílem je malá vesnička na Chrudimsku s příznačným názvem Samařov. Od startu ji dělí nejméně 360 kilometrů a celých šest dnů jízdy po cestách i necestách. Tentokrát se však nejedná jen o jízdu na kolech. Prioritním posláním akce je rozšíření zvěsti o možnosti pomoci chudým dětem z dalekého Bengálska. Bangladéš a kola mají totiž cosi společného. Bicykly a šlapací rikše jsou tu stále ještě základem logistiky.

Za asistence zástupců radnice, kraje a regionální televize je odstartováno! Nepřehlédnutelná osmička v bílých tričkách s logem Samari se proplete ulicemi Zlína a začíná zdolávat táhlý kudlovský kopec. Nejbližším cílem jsou třiadvacet kilometrů vzdálené Luhačovice. Peleton by tam měla dovést žlutě značená turistická trasa. Ta vede občas po silnici, občas po polní cestě či po lesní pěšině. A sem tam nabídne i nádherné výhledy na zvlněnou valašskou hornatinu s typickým temenem Radhoště v namodralém pozadí.

První zpestření na trase má na svědomí kameraman výpravy Zdenek. V prudším klesání děravou cestou nad Provodovem popouští uzdu svému oři víc než je zdrávo, což má za následek nedobrovolný přelet přes řídítka následovaný divokou sestavou několika kotrmelců. Modřina na zádech a rudě zbarvený loket jsou, naštěstí, docela přijatelným suvenýrem. V kombinaci s firemními barvami Samari vypadá navíc velice pohledně…

Vítaným potěšením pro celou pospolitost je zanedlouho skalnaté stoupání provodovskou křížovou cestou s následným padákem nerovným lesním úvozem. Někteří ho prosviští, jiní projedou krokem, další raději sejdou pěšky. Zdenkův červený loket je dostatečným varováním.

Několik nádherných serpentin, pár terénních úseků zarosteným lesním chodníčkem a už jsme mezi Jurkovičovými kulisami světoznámých lázní. Před radnicí čeká doprovod s občerstvením a místní novinářka s kamerou. Stánek s nabízenými kartami bengálských dětí však zůstává stranou zájmu. Notoričtí milovníci lázeňských procedur a dalších rozkoší mají evidentně jiné starosti než pomáhat potřebným.

V Luhačovicích nás opouští Fialová Péťa a Hudečkovic maminka se synem Jakubem. Škoda, byla to pohodová trojka se zřetelným smyslem pro legraci. Ale povinnosti jsou povinnosti. Každopádně si vážíme toho, že s námi sdíleli první desítky kilometrů. Jak se později ukázalo, patřily k těm nejpříjemnějším.

Zbývající pětka poté postupně odjíždí pátrat po modré značce vedoucí do cíle odpolední etapy v Uherském Hradišti. Díky značkařům šprýmařům se stačíme ztratit ještě v ulicích města. Zbývajících 36 km pak projedeme nechtěně rozděleni na tři nezávislé skupiny. Počasí i většina trasy jsou však vyloženě pohodové. Pěšiny, cesty a cestičky nás mezi pastvinami, obilnými lány a přes přívětivě stinnými listnaté lesy přivádějí až na dosah slovácké metropole. Samozřejmě, s větším či menším blouděním. Sledovat terén a zároveň značku nebývá zrovna jednoduché. Zvláště při jízdě s kopce, kterou si hledíme náležitě vychutnat.

Nad Hradištěm ční do vesmíru nová rozhledna a tak si někteří dávají „nášup“ v podobě výstupu na její vyhlídkovou plošinu. Dívají se především k západnímu obzoru, kam má namířeno zítřejší trasa. Hřeben Chřibů je docela zvlněný a zdá se, že „od Buchlova větor věje“. Zítřejší den nevěští nic dobrého..

Před večerem přijíždíme do areálu někdejších hradišťských kasáren. Kdysi jsem tam byl na cvičení. Šeď oprýskaných fasád vystřídaly pastelové barvy, vymyté zelené mozky svěží duch studentů. Ze sídla hrůzy se staly vysokoškolské koleje. Po létech tu mohu v poklidu usínat. Ať žije sametová revoluce!

Není nad to mít schopné manažery! A dobré známosti. Naše náčelnice pro ubytování splňuje obojí a tak spíme na kolejích zadarmo. Díky ní také sedíme příštího rána u buchet na zdejší radnici a s pány místostarosty probíráme možnosti adopce v jejich městě. Jsou na nás moc hodní a slibují všemožnou podporu.

Do dopolední etapy tak startujeme až kolem desáté. Navzdory tomu, že nás čeká nejdelší trasa a na jejím konci ve Ždánici osminásobná mistryně světa v jízdě na historických kolech a vicemistryně v dráhové cyklistice, paní Iva Zajíčková. Měli bychom tedy dojet v pořádku a hlavně včas.

Po cyklostezce k Velehradu je to paráda. Projíždíme kolem katedrály a vzápětí se prodíráme mezi balícími komedianty. Včera totiž bylo Cyrila a Metoděje. Zpětný pohled na svatostánek přes kulisy polonahých slečen v nadživotní velikosti je, pravda, poněkud bizarní, ale byznys je byznys. Věrozvěstové se musí obracet v hrobě…

Za chvíli se musíme obracet také my. Stoupání na první chřibský vrch je dlouhé a blátivé. Klouže to jako na másle, ale u největší sekvoje v Evropě v osadě Chabáně jsme poměrně brzo. Následuje strmý padák do údolí a poté ještě strmější stoupání rozbitou cestou k Buchlovu. Dneska od něj nevěje, dnes poprchá. Zdenek navrhuje cyklostezku, já se držím terénní klasiky. K mému překvapení jsem u hradu o necelou hodinu dřív. Široká cesta totiž vede oklikou…

Doprovod hlásí dosažení dopoledního cíle a šťastné setkání s osminásobnou mistryní světa v jízdě na historických kolech Ing. Ivou Zajíčkovou. Čeká na nás i s polovinou městečka. A my jsme teprve někde ve třetině. Průšvih jako mraky! Ty jsou dneska temně ocelové a občas i slušně děravé. Parádně klouzavý sešup od hradu do sedla si proto jaksepatří užíváme. Nesrovnatelně déle si však poté užíváme dlouhých, předlouhých návratů do ztracených výšek. Jana, která je po viróze a už dva dny skoro nic nejedla, toho má plné zuby. Do toho sem tam telefon, kdy už konečně budeme ve Ždánicích. Jaké štěstí, že se tady signál ještě příliš nezabydlel..

Na rozcestí u Zavadilky opět čekám na bludnou trojku. Přestože jela přede mnou. Dala totiž na radu údajných turistů, kteří ji svedli. Svedení na zelenou značku ji však stálo hodně sil a další půlhodinu. Navíc defekt na Zdenkově duši. Naštěstí jen té bicyklové.

Po briskní opravě potom společně pádíme s modrou značkou zeleným lesem po černém blátíčku do Jestřabic. Vítězoslavně mobilem oznamujeme, že máme Ždánice na dosah. Mistryně i s doprovodem nám prý okamžitě vyráží naproti.

Ale, chyba lávky! Či spíše značky. Opět jsme svedeni. Tentokrát my všichni čtyři. Na tachometru přibývá šest zbytečných kilometrů. Co si jen o nás světová šampiónka pomyslí! Ostuda jak Brno!!

Někdejší brněnská reprezentantka je však třída! A zdaleka nejen ve sportu. Navzdory čtyřhodinovému čekání vidíme už z dálky rozesmátou dámu v nejlepších letech jak nám i se svou kolegyní z radnice zeširoka mává a opakovaně nás vítá svým burácivým „ahóój, ahóój“!! Do nedalekých Ždánic jede raději v čele pelotonu, což je její obvyklá pozice a navíc pojistka, že opět někde nezakufrujeme.

V samotných Ždánicích na nás už vytrvale čeká pouze pan starosta a neobyčejně trpělivá novinářka, která má už v hlavě článek o tom, že v tomto městečku se do pomoci bangladéšským dětem zapojila nejen vzpomínaná mistryně Iva, ale také devatenáctiletá dívka a celý volejbalový oddíl. Tak, to jsme ani ve snu nečekali.

Venku poprchává, den se krátí, ale my se chtě nechtě musíme posunout do cílového Vyškova. Zdenek s Tomem to berou po silnici, Iva Zajíčková se spolu se mnou rozhoduje pro terénní variantu. Ta vede zpočátku slušnou lesní cestou. Po nějakých sedmi osmi kilometrech se však ocitáme mezi čerstvě zavlaženými úrodnými lány. Klesání je sice mírné, ale extrémně klouzavé. Taneční kreace jsou proto zcela nevyhnutelné. Žádná z nich však, naštěstí, nekončí „hlavanem“, jak Iva přezdívá nedobrovolným výletům přes řídítka. Lepkavé blátíčko nám však stále více zanáší strategické součásti našich kol, takže se nám po chvíli odmítají točit. Nezbývá, než to vzít napříč neposečenou loukou. Tráva je sice vyšší než naše bicykly, důležité však je, že se suneme vpřed. Blátem zanesené brzdy a přehazovačky nám teď však ještě zpevňují lepící se stébla . Takže z kola ven, eleganci stranou a holýma rukama vše pěkně vyčistit. „ Tak, to jsem za své cyklistické kariéry ještě nezažila,“ svěřuje se později osminásobná šampiónka.

Z Bučovic už žádná značka nevede, takže pádíme silnicí. Častá stoupání jasně ukazují, kdo je tady pánem. Iva je však tolerantní a tak do deštěm zkrápěného Vyškova dojíždíme společně. Ona zjevně odpočatá, já mírně zchvácený. Dívám se na tachometr. Dnes na něm přibylo rovných devadesát šest kilometrů.

Spíme v čistých šatnách moderního stadionu. Díky Městskému úřadu Vyškov znovu zadarmo.

Tomáš, kterého v noci budily ze spaní křeče v lýtkách, nejdřív zvažuje vynechání dopolední etapy. Avšak představa absence krásné Jany po jeho boku ho vrací do pelotonu. Jak se později ukáže, tentokrát měl přece jen raději poslechnout hlas vlastního těla..

Vyrážíme tedy na náměstí před radnici. „ Ó, rally je tady!“, volá směrem k nám bodrý muž, ze kterého se vzápětí vyklube sám pan starosta. Zalistuje v kartotéce volných dětí a bez dlouhých řečí si i s tajemníkem vybírají po jedné holčičce. Přímo před úřadem stačí ještě podepsat také smlouvu. Tak tomu se říká akční zastupitelstvo! Troufám si tvrdit, že na špici vydrží na více než jedno volební období.

Dnes máme na programu Moravský kras. Krásný úvod dne, krásné počasí, všecko dnes bude nepochybně krásné. Navíc za námi opět zavítala nezapomenutelná Iva. Neodolala a pojede aspoň pár úvodních kilometrů. Pádíme s ní přes Dědice, nechvalně to známé rodiště Gottwaldovic Klémy. Jeho soudruzi se později, když Iva z šedé totalitní reality pláchla ke krásnému modrému Dunaji, postarali o to, že ze všech sportovních seznamů zmizelo její jméno včetně dosažených výsledků. Navzdory tomu, že za „komančů“ vybojovala na světovém šampionátu dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili v dráhové cyklistice. Její jméno se v listinách dodnes neobjevilo…

Parádně klouzavý kamenitý chodníček zpestřený několika brody je přívětivým úvodem dnešního „krasového“ putování. Nadšená Iva slibuje, že příště jede celou rally, tentokrát se ale musí rozloučit. Činí to v pravou chvíli.

Díky málo pochopitelnému způsobu zdejšího značení turistických tras po chvíli zase bloudíme. Po dvou hodinách tápání v temných lesích se ocitáme na skalním ostrohu, kde veškeré komunikace končí. Tedy, vyjma jeleních pěšinek. Jednou z nich se spouštíme suťovým lesem do údolí. Později už po skalách spouštíme jen kola. Vidět nás tu běžně uvažující jedinec, bude si klepat na čelo, co je to tu za potrhlé poutníky. Dlužno podotknout, že od reality by nebyl zrovna daleko…

Ještě méně příznivou zvěst však dostáváme mobilem od Jany. Vydali se i s Tomášem cyklostezkou a na jednom z rychlých sjezdů její životní souputník havaroval. Byl prý trochu v šoku, nemůže došlápnout na nohu, ale podařilo se mu dojet do nejbližší vesnice. Čekají teď na odvoz našimi „saniťáky.“ Kdoví proč smůla navštěvuje právě ty nejhodnější?

V tandemu se Zdenkem poté vystoupáme na Ruprechtov, sesvištíme kamenitou cestou do údolí a přes kořeny a mezi kopřivami dodrncáme k Jedovnickému rybníku. Tomáš poskakuje na jedné noze, chutná mu jíst, ale lýtko má zlověstně napuchlé. Návštěva špitálu je nevyhnutelná.

Doprovod nás nabyje kaloriemi z Kauflandu a tak po chvíli oddychu vyrážíme k Blansku. Zdenek po cyklostezkách kolegiálně s Janou, já, samozřejmě, po značkách. Podaří se mi tak neminout jednu ze zvláštností Moravského krasu, tzv. Rudické propadání. Jedovnický potok se tu v divoké skalní scenérii ponořuje do podzemí, aby tam vytvořil nádherně vyzdobené jeskynní systémy. Mojí starostí je však nespadnout, nezabloudit a dojet do okresního města. Pro nemožnost spojení s místními úředníky se předem avizovaná schůzka o možnostech „adopcí“ v Blansku nekoná.

Zpráva z nemocnice však zní nevesele. Tomáš dostává berle a pár dní musí mít nohu v absolutním klidu. Při pádu totiž došlo k vnitřnímu krvácení do lýtka. Nejen Tomáš, ale i jeho žena Jana tím pádem končí. Každopádně je to za takový pád ještě snesitelná daň. Platívá se i daleko víc..

Dojet na kole do Tišnova by už to neměl být žádný problém. Alespoň podle mapy. V reálu však moje horská verze představuje buď stoupání nahoru nebo klesání dolů. Občas i v docela ostrých úhlech. Stálé přeháňky činí tyto úseky extrémně kluzké. Nezbývá, už klesat sice rychle, ale maximálně opatrně. Další ztráty si už prostě nemůžeme dovolit.

V tišnovském Automotoklubu si zapisuji údaje z tachometru: 86 km, většinou v terénu. Časomíra zaznamenala i dobu ztrávenou jízdou na bicyklu: bez dvou minut celých osm hodin. Opět to nebyl zrovna lehký den.

Ráno jdu odemknout kolo, ale marně hledám klíče. Do hledání se zapojují i ostatní. Nachází je až bystrozraká Jana. Pod mým kolem, přímo u vchodu. A pak že na světě nejsou poctiví lidé! V Tišnově nám jedna obyvatelka k přípravě večeře darovala olej a také vedení klubu nám vyšlo všemožně vstříc, včetně udělení více než 50% slevy za možnost přenocování v moderně zařízených pokojích s vlastním sociálním zařízením.

Loučíme se s nešťastnou dvojicí Surovčíkových a už jen se Zdenkem kopírujeme břehy říčky Olešné. Prvních dvacet kilometrů je to paráda. Polní cesty, silničky, pěšiny. Ale potom se údolí nápadně zužuje. Chodník se zařezává do skály a je čí dál užší. Občas nějaký ten skalní práh nebo spadané stromy. Po nedávné vichřici je jich někde požehnaně. V jednom exponovaném úseku podkluzuje Zdenkovi noha a i s kolem se začíná řítit ze skalnatého svahu. Skluz ale není příliš dlouhý, ve srázu naštěstí rostou stromy a keře..Dva kilometry Trenckovou roklí, jak se toto romantické místo nazývá, představuje dvě hodiny pomalého posunu. Zkusíme proto přebrodit a zkusit štěstí na druhé straně. Po častých srážkách je vody dost, někde sahá až nad kolena. Sto metrů po druhém břehu a musíme brodit znovu. Takže, vyzout, přebrodit, obout. A tak to jde pořád dokola. Těch brodů bylo celkem sedm… Na faře v obci Strážek však voní teplá polévka a panuje tu rodinná pohoda. Z celé výpravy jsme už zbyli jenom čtyři, Petra s Alenou v doprovodu, Zdenek se mnou v jezdeckém týmu.

Do Nového Města na Moravě to můj partner bere po cestě. Přívalové srážky však neuhýbají ani jemu. Citelně se ochladilo a my navíc stoupáme na Vysočinu, které tu někteří říkají Česká Sibiř. Moje modrá značka mě tady protahuje přes lesy, paseky, mezi poli a skrz malé vesnice. Přestože jsme dnes ujeli pouze nějakých 64 km, nedá se říct, že bychom nebyli unaveni. Scházíme se uprostřed města, v zadní části krásného evangelického kostela.

Po večeři z vlastnoručně nasbíraných masáků nás přichází navštívit i místní farář. Kdo si pod tímto pojmem představuje důstojně vyhlížejícího intelektuála barokních tvarů s naleštěnou pleší a několikastupňovým podbradkem, je od pravdy pořádně daleko. Zdejší interpret radostné zvěsti je vousatý, vlasatý a vyloženě štíhlý borec středního věku, který by si to s kdekterým klasickým intelektuálem, ale i sportovcem mohl v pohodě „rozdat.“

Po ránu nás přímo v kostele navštěvuje štáb regionální televize a pořizuje pár rozhovorů o smyslu našeho putování. Tisková mluvčí Alena i správce sítě Zdenek mu podávají vyčerpávající, zasvěcené informace. Jiná zástupkyně sedmé velmoci na nás potom číhá i před vchodem do Městského informačního centra.

Kromě ní je tu ale i samotná vedoucí zmíněné instituce, mladá, hezká a chytrá Jarka Šmídková. Obléká se do sportovního, nasedá na kolo a vytahuje startovací pistoli. Zaburácí výstřel a už se společně řítíme nádherným novoměstským náměstím. Máme namířeno k rybníku Sýkovec. Cestou nám věci znalá paní Jarka přibližuje zajímavosti zdejšího regionu a ochotně zodpovídá na naše zvídavé dotazy. Rozhovory v sedlech kol mají ale přece jenom trochu jinou podobu než někde za stolem. Hlavně pokud se jede do kopce. Tady na malebné Vysočině jsou naštěstí docela mírné a proto přívětivé.

Možná, že takový byl i náš společný dialog, protože sympatická paní Jarka hned po návratu do Města zamířila ke kartotéce volných dětí a bez dlouhého rozmýšlení si jedno z nich vybrala k adopci. Což ukazuje na to, že není jen mladá, hezká a chytrá…

S mírným deštěm a s mírným blouděním potom už sami se Zdenkem dorážíme do Žďáru. Nemůžeme se, pochopitelně, nezastavit u krásně upraveného zámku a vyšlapat na „Unescem“ chráněnou Zelenou horu.

Poněkud přízemnější starosti nás však čekají na žďárské radnici. Místní nám dovolili posedět k polední siestě přímo v reprezentativní zasedací síni. Namazaný chleba tady chutná obzvlášť výtečně! Brzy si k nám přisedají i dvě čelné představitelky města, z nichž je jedna vášnivou milovnicí jízdy na horském bicyklu. Příjemný rozhovorem si krátíme čekání na pana starostu. Když se konečně přiřítí z nějakého jednání, poznáváme v něm komunikativně nadaného manažera s vyhraněným názorem na humanitární aktivity. Polemické zápolení s naší, taktéž výřečnou tiskovou mluvčí by trvalo určitě dlouho, ale jak pan starosta, tak my máme dnes před sebou ještě nějaké ty neodkladné úkoly. Ten náš znamená přesunout se vlastní silou do Havlíčkova Brodu.

Zdenek pádí podle zažitého rituálu odpoledne cyklostezkou, já se proplétám s červenou značkou podél horního toku Sázavy. Zatímco pro mne toto pestré putování po proudu řeky znamená jednu z nejpohotovějších etap, můj odloučený kolega zažívá, podle jeho slov, pravá muka. Včerejší brody, dešťové přívaly a něco podivného v žaludku patrně odstartovaly nějakou virózu, která se v této fázi vývoje začíná projevovat úmornými žaludečními křečemi. Posledních dvacet kilometrů bylo jeho nejdelších v životě..

Před obvyklou osmou večer přijíždím po 76 ujetých kilometrech do pohledného centra „Havlbrodu“ a začínám pátrat po našem posledním nocležišti. Spíme ve sborovém domě evangelické církve. Nacházím tam naše dvě pilné včelky obskakující bledě zeleného Zdenka. Třeba ho do rána vyléčí. Milého společníka nám tu dělá také nájemník z prvního patra, mladý opravář výtahů Lukáš. Má pro naše potrhlé putování vzácné pochopení. Také totiž patří do neobvyklé krevní skupiny dobrovolníků.

Ranní probuzení neklamně prozrazuje, že Zdenek dnes na kolo nesedne. Ještě, že nás slíbil doprovodit farář místního sboru, třicetiletý David. Objevuje se po ránu ve dveřích. Nevědět předem o koho jde, tipovali bychom v něm vrcholného reprezentanta v desetiboji. Urostlý, ramenatý, postavou spíš Goliáš než David. Spolu s ním jedeme na sluncem prozářené historické náměstí, kde bychom se měli setkat se zástupci města a místních médií.

Veřejnou zpověď mladé novinářky po chvíli přerušuje sympatická usměvavá dáma. Z jejího bezprostředního projevu by málokdo usuzoval, že se jedná o paní starostku. Aby se mohla setkat s námi, musela přerušit jednání. Tak, tomu se říká pocta! Dodneška netušíme, čím jsme si ji zasloužili. První dáma města nám ještě věnuje reprezentativní obrázkovou publikaci o Havlíčkově Brodě a připojuje pár milých vět do putovní kroniky.

Už jen sám s Davidem šlapeme na sever do dvacet kilometrů vzdálené Chotěboře. Ptám se jej, jak se z normálního kluka stane farář. „ Já jsem se k víře propochyboval“, odpovídá pohotově David. „Formovalo mě nevěřící prostředí, na teologii jsem se dal kvůli lásce k historii. Předměty související s duchovním rozměrem jsem bral jako nutnou přítěž. Na chuť jsem jim přišel až o dost později. A potom se karta začala obracet..“

Cestou mezi poli, lesíky a vyvrácenými stromy mi povídá o sborovém životě, o spoustě aktivit, které ho zaměstnávají, o pohodové koexistenci s místními adventisty a ostatními křesťany. Jestli jej něco doopravdy štve, pak je to náboženská nesnášenlivost.

Nejkratší etapa letošní rally končí po necelých dvou hodinách jízdy na náměstí královského města Chotěboř. Příslušníci Městské policie, postávající před radnicí, patrně čekali stohlavý peloton, ale vůbec jim nevadí, že je nás sotva dvacetina. Tak jsou aslepoň bez práce. Přesouváme se do mile působící zasedací místnosti, společnost nám zde dělají stejně milí zástupci města. Pro každého z nás připravili malou tašku s propagačními materiály a knížkou fotografií z blízkých Železných hor. Podobně jako všude jinde dostávají Podřevnické pohádky a tištěné informace o naší organizaci, především o projektu pomoci chudým dětem z Bangladéše.

S Davidem se poté stavíme ke stratu do posledního dějství. Z náměstí nás vyváží policejní vůz s blikajícími modrými světly. Později se dovídáme, že měla dokonce houkat siréna, ale řidič byl u policie nováčkem a nemohl za jízdy zjistit, jak se ono nepřeslechnutelné zvukové znamení spouští..

Pár kilometrů za královským městem se začíná rýsovat železnohorský hřeben. Pod ním, na okraji vesnice Maleč, stojí malebný kostelík. Zastavujeme, abychom se tu rozloučili. „ Co kdybychom se ještě pomodlili?“ navrhuje potichu obr David. Sedáme spolu na kostelní schody a děkujeme za slunce, modrou oblohu, za krásné lidi, které můžeme na pouti životem potkávat. Vzájemně prosíme o požehnání jeho i našich dobrých snah, o Zdenkovo uzdravení, o ochranu na cestách. Podáme si ruce a pak už se mlčky vydáváme každý svým směrem.

Ten můj má namířeno přímo na nedaleký horský hřbet. Za ním mě už čeká jen Sečská přehrada a nedaleko odtud cílový Samařov. Vědomě šetřím síly i šlapací stroj. Dojezd do cíle už závisí pouze na mně…

Kdo nejel na kole kolem východního okraje jmenované vodní nádrže, neví co je to hrbolatá cesta. Vystouplé kořeny, pařezy a větší či menší balvany jsou dokonalou prověrkou jezdecké rovnováhy. Občasní rekreanti nechápavě vrtí hlavou proč si na tento druh komunikace někdo bere kolo, ale já si myslím své. Drncat po horách mě prostě baví a názory ostatních jsou mi v této záležitosti víceméně ukradené.

Za přehradou zbývá překonat ještě pár exponovaných úseků kolem řeky Chrudimky a pak už následuje jen pohodové asfaltové klesání po jejím levém břehu. Kousek před odbočkou na Samařov mi zvoní telefon. „Tady je starosta, kdy že to k nám máte přijet?“ „ Co nevidět, pane starosto, co nevidět“. „ Tak to honem sedám do auta, abych vás mohl u nás přivítat“.

Poslední táhlé stoupání, poslední zatáčka a z centra obce, v níž je pouze pět trvale obydlených chalup už z dálky mává menší dav v čele s panem starostou, jeho „kabinetem“ a našim doprovodem. Dojezd jediného jezdce není, pravda, žádná sláva, ale i tak je vzájemné setkání více než srdečné. Všichni si tu náramně cení toho, že právě jejich vesnička se dostala do souvislosti s dobročinností. Alena s Petrou jsou vyzvány, ať s naší kronikou obejdou všechny stálé obyvatele. Jsou milí, ochotně se podepisují, někteří nabízejí pohoštění čí bezplatné ubytování.

Naposled se dívám na displej tachometru. Celkový součet kilometrů se zastavil na čísle 437.

Po půldruhé hodině opouštíme samařovské centrum „U křížku“. Až teď si všímám slov nazaretského tesaře, která kdosi vyryl do kamenného podstavce: „ Milujte se vespolek, tak, jak jsem já miloval vás.“ Snad pár krůpějí nezištné lásky ukápne i na nebohé děti z Bangladéše. Cesta, která právě u samařovského křížku skončila tomu chtěla napomoci.


Fakta: Počet ujetých kilometrů: 437

z toho:

Jana Hudečková, Jakub Hudeček a Petra Fialová po 23 km

Lumír Gallas 61 km

Jana Surovčíková 202 km

Tomáš Surovčík 180 km

Ing. Zdenek Škodík 399 km

František Tomanec 437 km

----------------

Jaroslava Šmídková 20 km

David Šorm 30 km

Ing. Iva Zajíčková 55 km

Marie Wolfová 10 km


Související články:


Samari, z.s.
Burešov 4886
760 01 Zlín
Mobil: +420 775 702 866
e-mail: samari@samari.cz
www.samari.cz

Samari, z.s. je zapsaný ve spolkovém rejstříku u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou L 12720

IČO: 22671951

Vytištěno z http://www.samari.cz/ | Zhotovení, hosting andrysek.info 2007 | nahoru