Samari

Samari nejen v Samarině - 4. díl: Samari konečně v Samarině

Čtvrtý díl reportáže o potrhlém putování severozápadním Řeckem. Co jsem tam viděl, slyšel, zažil a co mě tam cestou napadalo.

Kolem druhé hodiny odpolední, po absolvování přibližně osmnácti kilometrů s plnou polní, jsem konečně na místě. Nejvýše položená řecká obec, která leží jen o něco níž než vrchol krkonošské Sněžky, působí docela fotogenicky. Byla postavena ve svahu nad horskou říčkou na úpatí zalesněného kopce, jehož horní partie dnes tají převalující se šedivé mraky. Založily ji údajně kočovné pastevecké kmeny tzv. Arumunů, které sem před staletími přitáhly z oblasti jižních Karpat. Samarina je díky tomu stále centrem chovu ovcí, ale i koz a někde také koní. Naprostá většina obyvatel však tuto obec na zimu opouští a vrací se tu až někdy na jaře.

Moje kroky nejdříve míří k pěkně upravenému řeckokatolickému monastýru. Co mě okamžitě zaujme, je mohutná borovice rostoucí na střeše jednoho z výklenků této kamenné budovy. Jak se tady udrží a kam až sahají její kořeny pro mne zůstává neobjasněnou záhadou. V církevním areálu stojí hned vedle křesťanského kříže také nadživotní socha nějakého místního, granáty a samopalem vyzbrojeného osvoboditele. Docela zajímavá symbióza.

Protáhnu se několika samarinskými uličkami, kde se docela zdařile snoubí původní architektura s tou současnou až na konec obce, abych se zavčasu poohlédnul po nějakém vhodném nocležišti. Na všudypřítomných pastvinách to díky značné frekvenci popásajících se sudokopytníků a hlavně ostrými tesáky vybavených psovitých šelem nepůjde. Jedinou možností je hustý les nad dědinou. Než se tam s krosnou vyškrábu, přibývá mi další, víceméně očekávaný konflikt s jedním až nezvykle odbojným bodygardem ovčích stád. Čím víc dotírám zatím osvědčenou palicí, tím víc vystrkuje na odiv své žraločí čelisti. Nálety běžných šutrů přehlíží, pomůže až vrhání balvanů velikosti volejbalového míče.

Dobytí Samariny míním jaksepatří oslavit. Moji vegánští přátelé mě asi ukamenují, ale dávám si zdejší specialitu, grilované jehněčí. Ovečky jsme doma chovali, jako školní dítě jsem je pravidelně pásával, skopové u nás nebývalo žádnou výjimkou. Ale tak lahodné, jaké mi naservírovali na samarinském náměstíčku, to mé chuťové buňky zatím nepoznaly. Při ohlodávání kostí mě začíná mysl nahlodávat myšlenka, která má s pojídáním této potraviny více než úzkou souvislost. Už tisíce let zpátky si pomocí rituálů měla jistá skupina lidí bytostně uvědomovat jednu naprosto zásadní věc: Abych mohl přežít, musí někdo či něco zemřít. Můj život je podmíněný něčí smrtí. Symbolika, jejíž naplnění se stalo základem křesťanství. Nevím, jestli by mi tak chutnalo, kdybych si mladého beránka musel napřed vlastnoručně zamordovat. Pamatuji si jenom, že když k tomu kdysi doma docházelo, přišlo mi to vždycky hrozně, hrozně líto. Jako děcko jsem jehňata miloval. Tuším, že se zas rychle uklidím mezi vegetariány.

Můj noční přístřešek značky Jurek stojí tentokrát na malé plošině pod rozvětvenými staletými piniemi. Okolí s vývraty a suchými torzy starých stromů působí dojmem strašidelného pralesa. Ideální prostředí na točení pohádek o ježibabách. Zvláště teď, při nasvícení mou skomírající čelovkou. V řídkých korunách však začínají probleskovat první hvězdy. Zdá se, že monzun je definitivně za námi.

Příští den, pondělí, věnuji nejbližšímu okolí Samariny. Prodírám se prastarým lesem, který tu nikdo nekácí, znovu a v klidu obdivuji mohutnost všelijak pokroucených černých borovic. Vydávám se na protější holé návrší. Zdobí ho malý bílý kostelík s modrou střechou. Kolem pastviny s řídce roztroušenými stromy, pode mnou vesnice jako na dlani. Honící se mraky začínají tajuplně odhalovat další ze zamýšlených cílů mého putování. Tam někde, mezi těmi skalními štíty, by měla být i druhá nejvyšší hora Řecka. Doufám, že se tam zítra vydrápu.

Pro další noc posunuji stan až k parádní vyhlídce na Samarinu. Večerní rozjímání nad usínající dědinou s blikajícími světly pouličních lamp míří k zítřejšímu výstupu. Půjdu sám, neznámou krajinou bez lidí. Horská služba je zde naprosto neznámým pojmem. Skalnatý terén ve výškách nad dva tisíce metrů nemusí být dvakrát bezpečný. Najde se někdo, kdo se v takových chvílích nemodlí?

Usínám a spím jako zabitý. Když jsem v nejlepším, probouzí mě štěkot psa. V blouznivé rozespalosti mi to připadá jako vzdálené šepotání. V následující vteřině mě však polije studený pot. Nějaká potvora je hned za mým stanem! Že by si předvčerejší majitel žraločího chrupu přišel vyřizovat účty za vržené kameny? Nemá to daleko, ovčinec, za který zodpovídá, leží jen nějakých sto padesát metrů pode mnou. Nejlepší obranou je útok. Hůl ani kameny po ruce nemám, nezbude než atakovat verbálně. Začnu štěkat dvakrát hlasitěji a desetkrát zuřivěji než on. Zdá se, že to zabralo. Nejméně hodinu je klid. Ale pouze v pralese. Rozechvělá duše tuší novou návštěvu. Dočkává se! Halasný štěkot opět hned za stanem! Oko za oko, zub za zub, na štěkání znovu odpovídám štěkotem! Protivník se nevzdává. Na mé štěkání odpovídá zlověstným vrčením. Pogumovaná tkanina přístřešku, která mě dělí od vetřelce, nebude pro jeho tesáky pražádným problémem. Musím změnit taktiku! Doslova z plných plic mu začínám nezřízeně nadávat. Samozřejmě česky. Dochází k obratu. Náš rodný jazyk ho natolik vyděsí, že okamžitě bere nohy na ramena a s poraženeckým povykováním mizí v temnotách.

Související články

  • Samari v Samarině
  • Samari nejen v Samarině - 1 díl: Ze Zlína do Tesaloniky
  • Samari nejen v Samarině - 2 díl: K Samarině cesta dlouhá
  • Samari nejen v Samarině - 3 díl: Proležená sobota, prochozená neděle
  • Fotogalerie

  • Samari nejen v Samarině - 1. díl: Ze Zlína do Tesaloniky
  • Samari nejen v Samarině - 3. díl: Proležená sobota, prochozená neděle

  • Samari, z.s.
    Burešov 4886
    760 01 Zlín
    Mobil: +420 775 702 866
    e-mail: samari@samari.cz
    www.samari.cz

    Samari, z.s. je zapsaný ve spolkovém rejstříku u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou L 12720

    IČO: 22671951

    Vytištěno z http://www.samari.cz/ | Zhotovení, hosting andrysek.info 2007 | nahoru