Samari

Samari nejen v Samarině - 5. díl: Vzhůru na Smolikas!

Patý díl reportáže o potrhlém putování severozápadním Řeckem. Co jsem tam viděl, slyšel, zažil a co mě tam cestou napadalo.

Úterní ráno je jako vystřižené ze žurnálu. Obloha bez jediného mráčku. Krosnu zamaskuji v houštinách a jen s malým batůžkem startuji směr Smolikas. K jeho vrcholu, který je jen o pár metrů nižší než tatranská Gerlachovka, by měla vést značená pěšina. Nadopovaný ovesnými vločkami, oříšky a rozinkami odhodlaně stoupám prosluněným lesem. Ten je čím dál nižší a řidší, až ho úplně vystřídá kamení, trsy nízké suché trávy a osamocené zakrslé borovice nebývale fotogenických tvarů. Právě tady potkávám jediného živáčka tohoto dne. Postarší pastevec klopýtá před svým koněm, který má na hřbetě dvě dvacetilitrové konve ovčího mléka. To je jediný způsob jak jej dopravit dolů do Samariny. Vzdálenost, kterou musí dvojice pravidelně překonávat, čítá kolem dvanácti kilometrů. Dvanáct tam a dvanáct zpátky. Ve vysokohorském terénu, jež se mi občas jeví pro koně dost nebezpečný, to dělá pět až šest hodin chůze. A stejně tolik zase zpátky k ovečkám. Přívětivý bača se pomocí rukou, nohou, gest i víceméně zbytečné řečtiny dává hned se mnou do „řeči“. Poskytuje informace o tom, kolik mi zbývá času k vrcholu, jak dlouho trvá sestup a hlavně varování, abych se nikde dlouho nezdržoval, že je na takovou štreku už docela dost hodin. Zdá se mi, že přehání, nejsem v horách žádný greenhorn, stihnu to za polovinu.

 Značkování trasy, které bylo v lesnaté části až přehnaně důkladné, začíná mít tady, kde je ho nejvíc zapotřebí, první trhliny. Díky jim se mi podaří dojít nikoliv do žádoucího sedla, ale na nejbližší skalnatý vrchol. Výhled je tu ale úžasný! Dole Samarina, naproti hřeben s několika vrcholy. Ten poslední bude určitě Smolikas! Dvě hodiny a jsem tam jako na koni. Děda, co kráčel před koněm, určitě přeháněl.

Takže pěkně zpátky, pak skalnatou plání do sedla, přetraverzovat dva nižší vrcholy a konečně se vydrápat na první pořádný. Už při namáhavém stoupání sotva znatelným skalnatým chodníkem mi dochází, že nepřeháněl bača, ale já. Moje sebejisté dedukce dostávají další ránu po výstupu na rozlehlou náhorní plošinu. Vidím nějakou vysokou horu! Domnělý Smolikas tedy není žádný Smolikas! Ten skutečný je o pěkný kousek dál!

Na první skutečné hoře se mi nějak ztrácí dědou a koněm vyšlapaný chodník. Je nutné sestoupit do dalšího sedla. Zkouším to ve skalnatém terénu tak trochu na divoko. Zároveň si ale až příliš důrazně připomínám základní zásadu jakéhokoliv horolezení. Že zdaleka nejdůležitějším svalem je v tomto případě hlava. Promýšlím předem každý krok. Jakákoliv chyba není prostě přípustná. To, že upínám své myšlenky i k modré obloze, je naprosto samozřejmé. Vybavují se mi články od slavného horolezce Messnera. Své sólovýstupy si bez spirituálního rozměru, byť jakkoliv specifického, nedokázal představit.

 Ztratit vychozenou cestu nemusí být někdy na škodu. Díky tomu se mi podaří narazit na zbytky sněhových polí, kolem kterých rozkvetlo hned několik druhů nádherně barevných horských květů. Opět zapomínám na pastevcovo varování a posedlý objevitelskou euforií, fotím jako zběsilý. Stejně jako o pár set metrů níž, kde z malého ledovce vytéká potůček, aby se potom v malebných meandrech proplétal brčálově zelenou lučinou. V suchých a skalnatých partiích těchto hor to vypadá jako fata morgana.

Pro finálový úsek si stanovuji přísná pravidla. Času je opravdu zatraceně málo, žádné velké focení a co nejrychleji na vrchol! Vystoupat na hřeben, pak občas dlouho a těžce nahoru, občas svižně dolů, pořád po skalách a kamení. Poslední výšvih je vražedný. Vidina cíle je však o mnoho silnější! Ve tři odpoledne jsem nahoře. Dva tisíce šest set třicet sedm metrů nad mořem! Nade mnou se teď už v Řecku tyčí pouze bájný Olymp. Zatímco tam je turistů jako much, tady jsem úplně sám. Vlastně, naštěstí ne tak úplně. I tady mám komu děkovat, s kým se sdílet. Báječný pocit. Kolem mne ticho a nekonečné hory. Na jedné straně zubatý hřeben Národního parku Zagori, na druhé divoké panoráma Albánie.

Vrcholové rozjímání, focení a rozesílání esemesek mi zabere překvapivě hodně času. Šest hodin jsem šlapal nahoru, pokud nechci klesat potmě, na návrat mi zbývá polovina. Nakloněné roviny proto zvládám v poklusu. I tady se musí zapojit především hlava. Představa, že mě odtud za dva tři dny se zvrtnutou či zlomenou nohou poveze bača na hřbetu svého oře není dvakrát vábivá.

Mezičas v půli trasy je lichotivý. V duchu si fandím, že ani v šedesátce jsem ve zvládání běžecké formy „down hill“ moc neztratil. Co jsem ale během kamzičího přeskakování šutrů ztratil, je můj starý dobrý kapesní Olympus. Většinou jsem sice fotil velkým Nikonem, ale i tak to člověka zamrzí. V dešti, prachu a mrazu byl malý kompakt k nezaplacení. Co se dá dělat, závěr dne je poněkud smolný. Sestupuji totiž z hory Smolikas.

Související články

  • Samari v Samarině
  • Samari nejen v Samarině - 1 díl: Ze Zlína do Tesaloniky
  • Samari nejen v Samarině - 2 díl: K Samarině cesta dlouhá
  • Samari nejen v Samarině - 3 díl: Proležená sobota, prochozená neděle
  • Samari nejen v Samarině - 4 díl: Samari konečně v Samarině
  • Fotogalerie

  • Samari nejen v Samarině - 1. díl: Ze Zlína do Tesaloniky
  • Samari nejen v Samarině - 3. díl: Proležená sobota, prochozená neděle
  • Samari nejen v Samarině - 5. díl: Vzhůru na Smolikas!

  • Samari, z.s.
    Burešov 4886
    760 01 Zlín
    Mobil: +420 775 702 866
    e-mail: samari@samari.cz
    www.samari.cz

    Samari, z.s. je zapsaný ve spolkovém rejstříku u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou L 12720

    IČO: 22671951

    Vytištěno z http://www.samari.cz/ | Zhotovení, hosting andrysek.info 2007 | nahoru