Samari

Samari v Samárii

Pokud se normální člověk vydá na Krétu, tak obvykle k moři. Výlet do soutěsky Samaria bere pouze jako bokovku. Cestuje-li na Krétu někdo ze Samari, je tomu přesně naopak.

Září se právě přehouplo do své druhé poloviny a já, jen tak, s báglem a kilogramovým stanem přistávám poblíž západokrétského města Chania. Ignoruji šňůru přistavených autobusů a jako jediný opouštím vzdušný přístav po svých. Přestože je mým hlavním cílem nejdelší evropská soutěska Samaria, mířím, coby správný suchozemec, nejdříve k moři. Samozřejmě, nejkratší cestou. Či spíše necestou. Než se po čtyřech hodinách dostanu k rozbouřené hladině u městečka Stavros, našlapu nejmíň patnáct kilometrů. Plahočím se úpatím šedočervených kopců poloostrova Akrotíri. Kozími stezkami mezi ostrými balvany, trnitými keři a kvetoucími stvoly mořské cibule. Zdá se, že putování po největším řeckém ostrově nebude žádnou selankou.

Oficiální pláže ze zásady odmítám a vrhnout se do vln na opuštěném místě se dnes rovná sebevraždě. Nasadím proto kurs Chania a snažím se kopírovat pobřeží. Moc se mi to nedaří, protože zdejší plochá, zemědělsky využívaná krajina je protkána sítí plotů a nejrůznějších ohrad. Nakonec se ukazuje, že je to vlastně dobře. Obsypané fíkovníky a neobdělávanou vinici plnou sladkých hroznů bych jinak určitě nenašel. První krétská večeře je výtečná a naprosto bezplatná.

Schůdnou pěšinu končící u dramaticky skalnatého břehu Jónského moře nalézám až při západu slunce. Ono končí za dalekým obzorem a já ve slaném nálevu nejbližší zátoky. Tady, v písku mezi balvany si také vybírám místo k nočnímu odpočinku. Přenosnou ložnici o obytné ploše půldruhého metru stavím už za šera, jen pár metrů od vlnící se hladiny. Na západě mizí poslední červánky a nad hlavou začínají problikávat první nebeské lucerny. Vychutnávám si nádherné okamžiky tiché, posvátné samoty.

Dvě hodiny po půlnoci mě probouzejí neúprosné křeče lýtkových svalů. Chtělo by to pár tablet dolomitu, ale na ten jsem jaksi pozapomněl. Co tak zkusit slanou mořskou tekutinu? Ze zcela ztuhlou dolní končetinou se vysoukám ze stanu a zkouším se doplazit k vodě. Nabírám ji do dlaní a nasávám i s chaluhami. Vodoléčba zabrala dokonale. Křeče se už, bohudíky, nevrátily.

Ráno je krásně slunečné, moře více než lákavé, ale já musím zamířit do hornatého vnitrozemí. Tam někde se nachází Národní park Samaria i se svou pověstnou soutěskou. Jinak než autobusem z Chanie to ale nepůjde. Deset kiláků pochodu sálající asfaltkou a jsem tam jako na koni.

Protáhnu se několika serpentinami a zničehonic vedle mne zastavuje auto. „Chania?“, ptá se malá, pohledná Kréťanka středního věku. Je učitelkou, matkou čtyř dětí, umí italsky a trochu anglicky. Hustý městský provoz zvládá naprosto perfektně. Ochotně mě veze až na autobusové nádraží. S tisícerými díky se s ní loučím a mizím v hustém davu . Po čtvrthodince mi někdo klepe na rameno. Řidička rodinného seata s omluvami naznačuje, že jsem ve voze zapomněl fotoaparát. Znovu upřímně děkuji, tentokrát i Tomu nahoře. Ten foťák je totiž úplně nový a ne zrovna nejlevnější. Máte-li obyvatele Kréty za kretény, vzpomeňte si laskavě na tento příběh.

Autobus mířící na náhorní plošinu Omálos se proplete rušnými ulicemi a kousek za městem začne stoupat do hor. Míjíme vinice, pomerančové sady a příkré stráně posázené obsypanými olivovníky. Neustále se klikatící silnice nás postupně dovede až do výšek kolem dvanácti set metrů. Pokud chce někdo dál a výš, nezbude, než využít nejpřirozenějšího způsobu pohybu. Což je opět pouze můj případ.

Pohoří Lefka Ori, česky Bílé hory, jsou výškově srovnatelné se slovenskými Tatrami. Nejvyšší hora měří skoro dva a půl kilometru. Právě tam bych se rád zítra vyšplhal. A tak musím začít už dnes.

Se svým sedmnáctikilovým majetkem pomalu stoupám na hlavní hřeben. Všudypřítomná kulisa ovčích či kozích zvonců mě provází až do výšek české Sněžky, k hranici vzpomínaného parku Samaria. Stan stavím na jeho přísně chráněném území. Najít na rozervaném skalním hřbetu kousek rovného místa není totiž ani trochu jednoduché.

Nad ránem mě probouzí svištění větru a pár výstřelů. Ozývají se čím dál častěji a nejen z jednoho místa. Neocitl jsem se náhodou někde v Afgánistánu? Bezlesé skalnaté kopce by tomu odpovídaly. Anebo si někdo vyřizuje účty v rámci krevní msty? Ta má, údajně, na ostrově dlouhou a nepříliš slavnou tradici.

Dva ozbrojence potkávám při prudkém stoupání na protější hřeben. Dvacet metrů ode mne najednou jeden z nich sundává pušku z ramene a bez rozmyslu pálí. Anglicky se ho tážu na co že to vlastně střílí? Jmenuje mi nějaké zvíře, ale naprosto nic mi to neříká. Prý je zobrazeno na etiketě od whisky. Tu zrovna nemusím, takže jsem tam, kde jsem byl. „Asi nějaký svišť“, uvažuji v duchu, „co jiného by tu mohlo žít?“

Zvuková kulisa odevšad se ozývajících výstřelů je později vystřídána hvízdajícími poryvy stále sílícího větru. Dvoutisícovky se postupně halí do čím dál hustější mlhy. Jemný déšť nabývá na síle . Občas se dokonce mění v nepříjemně prudký přívalový liják. Chtě nechtě se musím rozloučit s lákavou vidinou dosažení vrcholu hory Pachnes. Přestože mi na něj zbývá pouhých pět set výškových metrů.

Vracím se mlhou do údolí a v totálně promáčeném odění je mi docela zima. Zalézám pod malý převis a v bezlesé krajině půl hodiny shromažďuji vše, co by mohlo aspoň trochu hořet. Když to mám už pěkně poskládané, zjišťuji, že sirky jsem nechal v krosně pod kopcem. Na pozvednutí nálady si dám aspoň osvědčené české tatranky. Prsty jsou však natolik ztuhlé, že se mi ti dlouho nedaří prodrat přes jejich nepoddajný obal. A to jsem v létě na Krétě…

Mraky, vítr a přívaly mě provázejí až k prvním náznakům civilizace na plošině Omálos. Hned vedle cesty míjím nedostavěnou budovu horské restaurace. K mému nemalému překvapení je otevřena. A co je hlavní, má střechu, do níž nezatéká. V průčelí sálu je dokonce funkční krb a hromádka dřeva. Koberec kozích bobků na mramorové podlaze mi v tuto chvíli opravdu nevadí.

Nabírám vodu z okapů, vařím čaj a suším promáčený spacák. Venku se žení čerti, ale já jsem v sedmém nebi. Takový komfort jsem ani ve snu nečekal.

Ranní obloha je jako vymetená. Na nejdelší evropskou soutěsku se těším jako malé děcko. V restauraci u vstupu si doplňuji zásoby potravin. Dvoje sušenky za našich sto padesát korun. Navíc chuti jednoznačně nevalné, takže mi v báglu vydrží ještě celý další týden.

Více než nekřesťanská cena sušenek mě však děsí avízo u pokladny. Nápis „Clossed, danger!!“ mi dává jasně najevo, že dnes se průlez nekoná. V dolní části, kde jsou stametrové kolmé srázy, prý po včerejší slotě hrozí reálné nebezpečí padání kamenů. Ať to zkusím zítra, není prý vyloučeno, že otevřou. Nedá se nic dělat, jsem tu kvůli Samarii, budu čekat klidně celý týden.

Po turisticky značeném chodníku se proto vydávám na nejbližší z vrcholů, přes dva tisíce vysoký Gigilos. A hned v úvodu začínám blahořečit dnešnímu uzavření soutěsky. Fantasticky pokroucené staré túje, bizarní skalní útvary a dramatické průhledy do divoce tvarovaného údolí bych jinak neměl šanci uvidět. Kdo nepoznal Samarii z nadhledu, ví o ní jen pramálo. Liduprázdné horní partie vyzdobené barevnými trnitými trsy mezi šedobílými kameny nabízejí další z rozměrů tohoto nevšedního přírodního parku. Hluboko dole se vlní modré moře a na východě zapadajícím sluncem nasvícené hřbety Bílých hor. Dolů scházím až za soumraku a opět s doprovodem zvonkohry kozích a ovčích stád.

Cinkání zvonců je sice příjemné, ale pokud se ozývá celou noc a navíc jen pár metrů od vašeho bivaku, máte chuť sudokopytníka ukamenovat. Tato starost však pomine hned poté, co se hvězdnatá obloha zatáhne mraky a k zemi začnou padat nepříjemné kapky chladivého deště. Spím totiž pod širákem. Igelitová fólie sice leccos zachrání, ale o spokojeném odpočinku si mohu nechat jen zdát. Do stavění a následného balení stanu se mi totiž ani trochu nechce. Navíc mě ničí představa, že kaňon bude opět uzavřený.

Když se za deště a s mizernou náladou o pár hodin později skrývám pod rozložitým stromem,zahlédnu siluetu turistického autobusu. Za chvíli přijíždí další a další. Navzdory cárům mlh a vytrvalému padání vláhy je tedy dnes otevřeno. Takže, hurá do soutěsky!

Na parkovišti před vstupem už stojí pět, šest autobusů a další přijíždějí. Varování, že se Samaria dá srovnat s Václavákem, bude asi pravdivé. Vstupné je, naštěstí, celkem lidové, něco kolem sto padesáti českých korun. Poslušně zaplatím a nechávám se strhnout davem.

Narozdíl od lehce oděných plážových turistů, které tu autobusy vyplivly, aby je k večeru zase vysadily u více či méně hvězdičkových rezidencí, působí moje maličkost poněkud těžkopádně. Na hřbetě poponáším ošacení, proviant, ubytování, dva foťáky, telefon a tři nabíječky. Samozřejmě také nějakou tu hygienu, zdravotnické záležitosti a pár tábornických nezbytností. Dále tři mapy a jednoho průvodce, abych nezabloudil v terénu a kapesní výtisk Nového zákona, abych se orientoval ve své duši. Pochopitelně ještě nejmíň deset zbytečností, které vůbec nepoužiji.

Široký, slušně vydlážděný chodník opatřený bytelným zábradlím začíná hned v úvodu klesat do údolí. Déšť naštěstí ustal a občas začíná vykukovat sluníčko. Ostře prosvětluje chuchvalce bílé mlhy stoupající k namodralým vrcholům. Míjíme mohutné túje a rozložité, světle zelené pinie. Jedná se o endemit, který, údajně nikde jinde neroste. Vlhký vzduch nese výrazný nádech jejich příjemně terpentýnové vůně. První část soutěsky je vyloženě pohodová.

Neméně zajímavé pozorování skýtá rovněž pestrobarevná, multietnická šňůra pochodujících poutníků. Angličtina se tu mísí s řečtinou, němčina s polštinou, francouzština s ruštinou a italština s češtinou a slovenštinou. Záměrně zůstávám inkognito. Díky tomu mi nezbývá, než konstatovat, že reprezentanti posledně jmenovaných jazyků tu přílišnou duchaplností zrovna neoplývají.

Po třetině cesty přicházíme k místu, kde ještě před nějakými čtyřiceti, padesáti lety stála vesnice, po níž soutěska a celý národní park nese svůj název. Nacházela se v nádherně sevřeném údolí rozděleném divoce tvarovaným korytem horského potoka. Někde zůstaly jen základy, někde kamenné pozůstatky celých stavení. Pár domků, včetně bílé, ke skále přilepené kaple tu správa parku dala na ukázku zrenovovat. Určitě to tady tehdejší Samařané neměli snadné. Dřeli se na úzkých terasovitých políčkách a do nejbližší dědiny to měli kolem osmi kilometrů. Kamenitým chodníkem, buď na koni nebo na oslu, ale úplně nejčastěji pěšky.

Poslední třetina trasy už nese typické znaky kaňonu. Kolmé, místy až převislé skály roztodivných tvarů a barev tu stoupají do nebetyčných výšek. Jejich úlomky se občas rády volným pádem řítí ke dnu, takže výstražné tabulky typu „Great danger, walk quickly!“ zde mají své reálné opodstatnění. Trochu poezie do zdejšího dramatu přinášejí divoké kozy „kri-kri“. Riziko neriziko, ve strmých srázech parku, kam by se bez jištění nepustil žádný horolezec, se pohybují zcela samozřejmě a naprosto lehce. Něco podobného se ovšem dá říct jen o málokterém z dnešních poutníků. Většina připomíná spíše roztroušené stádo kulhavých krav rezignovaně klopýtajících na porážku. Za nejužším místem soutěsky, které měří pouhé tři metry se údolí začíná pomalu otevírat. K vytouženému cíli na pláži v Agia Roumeli už zbývá jen pár pohodových kilometrů.

Před vstupem do této přístavní vesničky se právě opravuje malý most. Už z dálky vidím, že jednoho ze snědých dělníků betonářské práce příliš netankují. Mezi zábradlím má pověšeného hada a klackem se jej snaží co nejvíce vydráždit. Což se mu daří velice snadno. Rozzuřený plaz s nemalou vervou opakovaně atakuje nastrkovaný kousek dřeva. „ Je nebezpečný?“, ptám se poněkud naivně. „ Ano, je to kobra!“, odpovídá krotitel v montérkách. „A žije tady na Krétě?“ snažím se doplnit mezeru ve vzdělání. „Jó, žije“, odpovídá ležérně a pokračuje v drezůře. Takže, nevím. Buď kecá nebo se tu kobra říká kdejakému zeměplazu anebo na tom něco může být. Každopádně mě jeho informace poněkud znejistila. Mám totiž namířeno do jižních svahů Bílých hor.

Davy zchvácených turistů mizí v místních hospůdkách. Tentokrát nejsem výjimkou. Coby člen Samari, nemohu samarijské putování ukončit jinde, než v taverně Samaria. Vrchovatá porce řeckého salátu tu chutná znamenitě!

Slunce se schovává za nedaleké skalnaté návrší, poslední loď vyplouvá k východu a v Agia Roumeli se rozprostírá rajský klid. Z vnitrozemí tu totiž nevede žádná silnice. Najít tichý kout k přespání by tu neměl být nejmenší problém.

Kout bez lidí ovšem nemusí nutně znamenat kout tichý. Zvlášť, pokud jej hledáte u moře. Skalní město, které kilometr za dědinou vyrůstá z oblázkové pláže, nabízí úkryt před deštěm, větrem i pohodlnými rekreanty, burácení vln však zabránit nedokáže. Dnešní nezvykle hvězdnatá noc s bizarní kulisou ohněm ozářených balvanů, ozvučená koncertem mořského příboje se zařadí k nejpůsobivějším střípkům v mozaice vzpomínek na největší z řeckých ostrovů.

Ranní koupel ve vlnách a osamocené povalování na nízkém slunci je nadmíru příjemné. Musím se však posunout aspoň kousek na východ. Nakupuji chleba, kilo domácího ovčího sýru a tři láhve balené vody Samaria. Dvě a půl hodiny se pak horským chodníkem plahočím k pět kilometrů vzdálené pláži. Černé oblázky tu střídají hrubý černý písek, sem tam trčí zaoblené šedé skalisko, za zády se začínají zvedat červenohnědé kamenité stráně. Mladé stromky pinií kontrastují neskutečně svěží zelení. Zvlněné moře se už uklidnilo. Někde je tyrkysové, někde azurové, jinde má barvu temného ultramarinu. Stopy v rozpáleném písku patří pouze mně. Báječná samota…

Zvedám se až po západu slunce. Nejdříve musím příkrým, řídce zalesněným skalnatým svahem vystoupat o pár set metrů výš. Za houstnoucího šera a s plnou zátěží to není žádný med. Narážím na turistický chodník. Dole pode mnou šumí moře a nad hlavou přibývá hvězd. Uzoučký srpek měsíce nedokáže osvítit ani pár nejbližších metrů. Kousek ode mne se naprosto neslyšně mihne nějaké zvíře. Na kozu či ovečku zaručeně nevypadá, na domnělého sviště je příliš veliké. Takže, kdoví…

V dálce problikává světlo vzdáleného majáku. Tak, tam někde bude nejjižnější řecký ostrov Gávdos. Pod jménem Kauda je zmíněn i v Novém zákoně. Dva tisíce roků zpátky se tudy divoce plavil spoutaný Pavel Tarsenský. Pár set mil na západ potom dočista ztroskotal. Neztroskotala však dobrá zpráva, které chvíli předtím zázračně uvěřil. Už v oné době se nespoutaně šířila i po Krétě. Možná právě na této pěšině těšila i znepokojovala klopýtající poutníky. Možná, zrovna jako v tuto chvíli já, měli díky ní nebe takřka na dosah. Jít sám, nemusí znamenat jít osamocen. Naopak, samota je nutným předpokladem k nakročení do jiného prostoru, do jiného vztahu, do jiného způsobu bytí…

Z hlubokých myšlenek v hluboké noční temnotě mě vytrhuje nečekaně velká černá díra. Prastará stezka končí u mohutné jeskyně. Je to jasné, místo dnešního bivaku mám zajištěno. Ale, chyba lávky! Toto nocležiště mají už odpradávna pronajato jiní nocležníci. Vůně souvislé vrstvy kozích granulí je tak intenzívní, že bych musel nocovat v plynové masce. Snažím se proto před vchodem, kde se zdá být ještě jakž takž dýchatelno, rozbít svůj malý stan. Čímž vzniká velký problém. Stavím ho potřetí v životě a poprvé úplně poslepu. Půlhodinka nervózních pokusů a omylů a sedmdesáticentimetrové plátěné stavení ční do nekonečného vesmíru! I dnes je nádherně klenutý a báječně nasvícený.

Balím pěkně zavčasu, přibližně hodinu před svítáním. Urvat kus chleba, zakousnout sýrem, zapít vodou Samaria a hurá do nového dobrodružství. Počítám s tím, že ráno, ještě dřív než slunce začne rozpalovat bezlesé jižní svahy, zvládnu hlavní díl cesty a potom se zase uvelebím někde u vody. Úzká a klikatá pěšina, plná balvanů a skalních prahů, míří buď prudce nahoru nebo stejně příkře dolů. Od lákavě šumící modré hladiny ji však dělí pár set výškových metrů a nepřekonatelná bariéra ostrých kamenů. Do cesty se mi navíc staví další z mnoha soutěsek. Ta dnešní, s názvem Aradena, se zdá být stejně dramatická jako pověstná Samaria. Narozdíl od ní tu však nehrozí proudění davů. Azurovou oblohou, sevřenou prstencem stametrových červených skal, krouží jen pár dravců a ze stejně nebetyčných výšek se ozývá důvěrně známá zvonkohra odvážných čtyřnohých horolezců.

Se stoupajícím sluncem úměrně stoupá i teplota. V kombinaci se zátěží a datem narození z toho zákonitě vychází docela slušná únava. S každým dalším krokem a hlavně s každým dalším stoupáním se úměrně stupňuje. Kolem poledne, po pěti hodinách nepřetržitého plahočení, opouštím chodník a přes ostružiním porostlé terasy se z posledních sil spouštím k moři. Potřeba vodního chlazení je v tuto chvíli už naprosto nezbytná. Dělí mě od něj pouhých dvacet metrů. Desetkrát ostřejší skaliska než je známe z Chorvatska, jsou však pro normálního smrtelníka nepřekonatelná. Padám na rozpálenou písečnou plošinku o ploše dvou čtverečních metrů a po půllitru přehřáté vody z petláhve okamžitě usínám. Hlavně, že jsem si putování podél pobřeží vždycky představoval jako neskutečně pohodovou záležitost…

Půldruhé hodinky spánku mezi žiletkovými skálami mě opět staví na nohy. Bágl znovu na záda a jde se dál. Nedaleké letovisko Loutró tvoří tak deset až patnáct na sobě přilepených penzionů spojených stometrovou pobřežní promenádou. „Kudy, kudy cestička?“ ptám se v duchu sám sebe, když se už poněkolikáté marně pokouším objevit nějaký únikový otvor. Předpokládané pokračování trasy končí buď na něčí chodbě, pavlači, případně přímo v pronajatém pokoji. Distingované, anglicky hovořící ladies poněkud zralejšího věku jsou při setkání na uvedených místech poněkud konsternovány. Naopak snědý rybář hrubšího vzezření, jež na dvorku mezi dřímajícími ovcemi, psíky a slepicemi právě spravuje sítě, se mým náhlým zjevením nedá ani trochu překvapit. Odpověď, kudy vede cesta z města, nedává určitě poprvé.

Po třiceti minutách chůze po stezce, která je místy vytesaná ve skále, se konečně dostávám k mělkému břehu. Okolí je divoce romantické a přestože tu nejsem úplně sám, zdá se mi o ráji. Modrozelená zátoka rychle smývá prach, pot i všecky dnešní útrapy. V horizontální poloze plážového turisty vydržím až do západu. Nikam nejít, nic nenést, na nic nemyslet…Náramně milé poležení…

Do přístavního městečka Chóra Sfakío, odkud ráno vyráží autobus, mi zbývá ještě pět, šest kilometrů. Samozřejmě, většinu z nich absolvuji opět poslepu. Je to nesrovnatelně lepší, než ve dne. Není takové horko a při klopýtání nad kolmými srázy se netočí hlava…

Stan vztyčuji ve voňavém piniovém háji, jenom kousek od centra. Celodenní pochodování v sandálech, jež drží už jen silou vůle, dalo nohám pěkně zabrat. Dobrou půlhodinu je masíruji drahým švýcarským olejíčkem z jednatřiceti druhů bylin. Před půlnocí zaléhám a začínám přemítat o tom, co by se asi stalo, kdyby mě tu někdo vyhmátnul. Obyvatelé tohoto kraje jsou považováni za nejbojovnější a nejstatečnější Kréťany. Krevní msta tu byla ještě před padesáti lety jedním z nejoblíbenějších sportů. Jenom mi nejde na rozum, jak ji dokázali napasovat na svoje křesťanství. Tuším, že jeho zakladatel preferoval odpouštění. Mstitelé jej museli mít za blázna. Pokud by mě uviděli stanovat v udržovaném městském parčíku, měli by mě za něj určitě také.

Cesta ranním autobusem končí po dvou hodinách stoupání, klesání a prudkých zatáček na nádraží v Chanii. Přesně ve chvíli, kdy mi odjíždí navazující spoj na slibované pláže snů v Elafónissos. Operativně měním plán a jiným spojem pádím přímo k západu. Výpadovka kopíruje totálně domestikované pobřeží se šňůrou penzionů, hotelů a rádobyturistických atrakcí. Tedy, přesně to, po čem ani náhodou netoužím. Asi bych tu nevydržel ani zadarmo.

Městečko Kissamos – Kastelli, kde autobus končí, je o mnoho klidnější. Celé odpoledne prolenoším na opuštěných, vodou omletých pískovcových skaliskách. Zvědavost mě nutká poznat, co je za rohem a hříšné chutě zase na něco sladkého. Nabalený bágl odhazuji do pobřežního papyrusového houští a jdu jen tak, polehku dál. Kromě fíků, hroznů a zajímavých zákoutí však ještě narazím na sympatickou rybí tavernu. U čerstvě smaženého úlovku střední velikosti a hromady řeckého salátu vydržím až do úplné tmy. To by vůbec nevadilo, kdybych teď neměl veškerý majetek v onom neviditelném háji z papyrů. Takže, nejdřív najít na členitém pobřeží nešťastnou houštinu a v ní potom pátrat po pohozeném balíku mých nezbytností. S vybitou baterkou, osvětlující maximálně dvacet příštích centimetrů se jedná o vyloženě detektivní záležitost. Budiž mi připsáno ke cti, že nakonec zaléhám do své plátěné noclehárny ještě třicet minut před půlnocí.

Cesta do jihozápadního cípu ostrova musí překonat jeden ze skalnatých průsmyků. Až teď mi dochází, proč jedeme třicet roků starým, hranatým autobusem. Ty nové by se totiž nevešly do nízkého tunelu, vytesaného na míru někdejšího krytého vozu.

Vychvalované pláže v Elafónissos mě mile překvapují. Široko daleko tu totiž není k vidění žádná ubytovací velkokrálikárna. Mělké moře vytváří příjemné pískové zátoky, nezbytné zázemí pro obecné rekreanty citlivě koresponduje s okolní přírodou. Ale ani to mi nestačí. Dva kilometry odtud nacházím rajskou zahradu. Túje a mohutné jalovce vyrůstají z jemného písku omývaného něžně zčeřenými modrozelenými vlnami. Kousek dál zas moře buší do

šedočerných, bizarně tvarovaných skal. Pár dobrodruhů, kteří ještě dokážou vychutnat přirozenou krásu, si tu rozhodilo své plátěné domovy. Za šera k nim přibývá i ten můj. Od nejbližších sousedů mě dělí nejméně sto metrů jalovcového lesa. Když se řekne pohoda u moře, vybaví se mi Elafónissos. Vydržím tu ještě celý příští den.

Motorovou kocábkou pro padesát lidí se nechávám k večeru přepravit do turisticky frekventované Paleochóry. Zatímco slunce míří kvapem k západu, já stejnou rychlostí na druhou stranu. Stan rozbíjím opět za tmy, tentokrát na hraně stometrového skalního útesu. Vlnící se moře i vzdálené centrum přímořských povalečů tak pozoruji pěkně spatra. Musím si ale veledůkladně uvědomit, že pokud půjdu v noci na stranu, nesmím se vydat na tu, kde je hluboký sráz. Určitě bych dopadl špatně. Na zatraceně ostrá skaliska…

Dlouho do večera i velmi brzy ráno se v okolí ozývají výstřely. Ostatně, jako skoro vždycky a všude v tuto dobu. Podle velmi časté frekvence usuzuji, že Kréťané střílejí rádi, ale určitě vedle. Není možné, aby tu bylo tolik svišťů jako svištících kulek. Až po návratu domů se mi rozsvěcuje. Z naší televize prý zazněla zpráva, že se na Krétě přemnožili šakali…

Na každém správném vandru má poslední den propršet. Začíná to občasnými přeháňkami. Zalézám do nejbližšího kaňonu a ukrývám se v malé jeskyni. Božský klid tu po chvíli narušuje rachot kamení. Horské kozy se šplhají na protilehlý svah . Mám je jako na dlani. Zatímco stará koza – matka vylézá s přehledem do koruny stromu vyrůstajícího z téměř kolmé skály, její bílý potomek s náramnou radostí skotačí v samotné stěně. Nejmíň celou příští čtvrthodinu předvádí své neuvěřitelné cirkusové variace. Bez jediného mateřského napomenutí typu „nelez tam!“, „spadneš!“, „okamžitě dolů!“ a tak podobně. Není nad kozí dětství!

V podvečer téhož dne jsem už zase v Chanii. Déšť nedéšť, během hodiny musím poshánět nějaké suvenýry, naškrabat pohledy a postavit se do štrúdlu na poslední autobus mířící k letišti. Stíhám, ale, jak je u mne zvykem, s jazykem na vestě. Až v hale vzdušného přístavu si uvědomuji, že je totálně promočená. A zdaleka nejen vesta. Motám se tu jak zmoklá slepice, kape ze mne jako z vodníka a za polorozpadlými sandály nechávám dlouho znatelné mokré stopy. Kufříkoví gentlemani i mejkapové manekýny mě očividně ignorují. Což úplně přesně neplatí o bdělých strážcích leteckého pořádku…

Spoj do naší stověžaté startuje až zítřejšího rána. Deset hodin na lavičce měním za osvědčenou domácí pohodu mého ministanu. Této noci bude zdobit olivový háj rostoucí asi tři sta metrů od přistávací dráhy. Dva metry ode mne začíná spáleniště, kterým se nedávno přehnal lesní požár a čtyři kilometry na východ ční ze špičaté skály varovný prst stometrového vysílače. Je součástí přísně střežené raketové základny. Bin Ládin a jeho parta totiž hnízdí nedaleko.

Padání nebeské vláhy střídá snášení vzdušných korábů s natěšenými rekreanty. Mě to, samozřejmě, ani trochu netěší. V tom rachotu se nedá usnout, natož spát. Navíc mě znepokojuje důvodné podezření, že se nacházím v ostře sledované zóně strategického významu. Po půlnoci řev dopravních letadel utichá. Pro změnu teď k nebi startují vojenské stíhačky. Hluk je asi desetkrát silnější.

Po třech hodinách spaní nespaní zaznamenávám nepatrný šelest. Nepochybně se jedná o přelety nízko letících špionážních pershingů. Radarem neviditelné a uchem takřka neslyšitelné zázraky techniky se nad olivami snáší dobrou hodinu. Bdělé štáby vojenských analytiků teď dozajista zkoumají rentgenové snímky obsahu zeleného stanu a vyhodnocují míru rizika pro západní civilizaci. Inteligentní programy už asi prozradily, že mám neumyté zuby, páchnoucí ponožky a nevyprázdněnou náplň močového měchýře. Mé jediné zbraně, tupý kapesní nůž a občas ostrý jazyk patrně velké ohrožení nepředstavují a tak je mi dopřáno milosrdné dospání.

Ranní rosou umytý se před půl osmou stavím do opálené řady krajanů. Poprvé po jedenácti dnech promlouvám česky. Nemohu nereagovat na vyprávění jednoho poutníka, který se jeví desetkrát potrhlejší než já. I se svou padesátiletou souputnicí se vydal mně známou stezkou podél jižního pobřeží, nechali si ujet poslední loď a jen tak, bez jídla, se čtvrtlitrem vody a jednou osuškou trávili v pustinách celou noc a polovinu příštího dne. Na místě jim vzdávám přehlubokou poklonu.

Konečně jsme odbaveni a můžeme k letadlu. Důvěrně známé Bílé hory se nádherně vypínají nad okolní krajinu. Zcela automaticky vytahuji fotoaparát a v objektivu pátrám po co nejlepším záběru. „No picture, no picture!“, rozléhá se ječivý, čím dál rozčilenější hlas. Bojovně naladěná čtyřicátnice s výrazem generála a tělem Švejka mě razantně odděluje od ostatních Slovanů a nekompromisně vyžaduje odevzdání filmu. Když pochopí, že mé zařízení pracuje na poněkud jiném principu, chce vidět poslední snímky. Obrázek zeleného stanu, oliv a černého spáleniště ji, naštěstí, uspokojuje. Až nyní mi dochází smysl této zápletky. Za drátěným plotem, pěkně v řadě, vidím v životní velikosti tři neviditelné průzkumníky. Působí tajemně a jde z nich strach…

Za dvě a půl hodiny se dotýkáme rodné hroudy. Rušná Praha, lesnatá Vysočina, úrodná Morava. Kréta je nádherná, ale doma je doma…

Související články:


Samari, z.s.
Burešov 4886
760 01 Zlín
Mobil: +420 775 702 866
e-mail: samari@samari.cz
www.samari.cz

Samari, z.s. je zapsaný ve spolkovém rejstříku u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou L 12720

IČO: 22671951

Vytištěno z http://www.samari.cz/ | Zhotovení, hosting andrysek.info 2007 | nahoru