Samari

Bengálský deník: Doprava a jídlo

Střípky zážitků cestovatelů v Bangladéši.

Cestování po Bangladéši se nedá s cestováním, jak ho známe, srovnat. Bangladéš sama o sobě není příliš velká, ale má nedostatek cest a především mostů. O jejich kvalitě radši nemluvme. Proto přemístit se z jednoho místa na druhé většinou vyžaduje velké zajížďky za neustálého masírování pozadí při trénovaní stavu beztíže. A aby hlava nezahálela, snaží se zjistit, co je na tom pravdy, že stěnu hlavou neprorazíš. V tomto případě je však nejbližší stěnou střecha auta. Když jsem prvně viděla dopravní situaci na bengálských cestách, pochopila jsem jak vypadá řád v chaosu. Na dvouproudé silnici se jezdí jako na čtyřproudé. A to na okrajích silnice ještě jezdí rikšáci, chodí lidé a dobytek, případně jsou tam rozložené prodejní stánky nebo se tam suší rýže. Auta se předjíždí zprava i zleva a platí snad jen jedno pravidlo - čím větší auto, tím větší přednost. Celý tento chaos je doprovázen neustálým troubením. Troubí se na všechno - na auta, na lidi, na zvířata, na zatáčky, na díry v silnici, na tmu, na vodu. A to už v Bangladéši více než 4 roky platí zákaz troubení. A dostat se v Dháce v autě do zácpy připomíná, díky velkým vedrům, simulaci smrti v mikrovlnce. Příjemnou relaxací jsou proto návštěvy vesnických škol. Taková vesnická škola většinou stojí uprostřed zelených rýžových polí, ve kterých se hrbí postavy v pestrobarevném oblečení. Žádný ruch ze silnic. Jen zpěv ptáků, hlasy dětí a semtam nějaké to cinknutí rikšáka. I když tento rok jsme v jedné vesnici objevili traktor, který vystřídal v orbě dříve používané vodní buvoly.

Na jedné vesnické škole jménem Anontorampur jsme objevili velmi nadanou tanečnici Poly. Posuďte sami jaký má talent.

Tanec je v Bangladéši velmi oblíbený. Každý kmen má nejen vlastní barvy oblečení, ale i vlastní tance. Mnoho místních tanců vypráví příběhy. Například o pěstování rýže nebo o hrdinném boji s bengálským tygrem. Přitom každý sebemenší pohyb prstu má svůj význam. Pronikají zde ale i západní styly tance.

Jak určitě víte, Bangladéš je jedna ze zemí, kde se příbory příliš nepoužívají. Normální je jíst pravou rukou. A že je to pro netrénovaného člověka pořádná dřina! Už jen to všechno pořádně promíchat a spojit, aby se požadovaná várka jídla dostala bezpečně z misky do úst. Důležité je také čistění si prstů od zbytků jídla. To, aby se vám jídlo nelepilo na ruku, ale samo na sebe. Takové čistění vyžaduje velkou ohebnost palce pravé ruky. Levá ruka se považuje za nečistou a proto se jídla neúčastní. Zajímavé je i to, že Bengálci si ruce umývají zvlášť. Ne jak my, tím, že si ve vodě mnou obě ruce o sebe. Ale nejprve si umyjí jednu ruku a potom druhou, aniž by se obě ruce dotkly.

Související články

  • Bengálský deník: První zážitky
  • Fotogalerie

  • Bangladéš 2011
  • O tom jak vnímal návstěvu Bangladéše kolega Petr se můžete dočíst zde:
  • Čerstvé zážitky z Bangladéše

  • Samari, z.s.
    Burešov 4886
    760 01 Zlín
    Mobil: +420 775 702 866
    e-mail: samari@samari.cz
    www.samari.cz

    Samari, z.s. je zapsaný ve spolkovém rejstříku u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou L 12720

    IČO: 22671951

    Vytištěno z http://www.samari.cz/ | Zhotovení, hosting andrysek.info 2007 | nahoru