Samari

Klidnou noc na malém ostrohu před vesnicí přerušuje v pět ráno mobilní budíček. Musím být co nejdříve na autobusové zastávce, aby mi ranní spoj náhodou neupláchnul. Na polední, případně večerní se mi jednoduše čekat nechce. Něco jako vyvěšené odjezdy, případně celé jízdní řády se v krajinách Aristotela nenosí. Když už okupuji centrální stanoviště busů více než dvě hodiny a mám přečtené turistického průvodce i tesalonické epištoly tam i nazpátek, odvažuji se nakouknout do nedaleké, právě otevřené taverny. „Kaliméra! Póte anachorísis leoforío, parakaló?“(Dobré ráno, kdy, prosím vás, odjíždí autobus?), spustím na dva domorodce dokonale zpřelámanou řečtinou. „ Ávrio, óra eftá“ (Zítra v sedm hodin), odpovídají takřka unisono. A pak ještě doplňují, že tento jediný masový dopravní prostředek poctí největší obec v pohoří Pindos pouze dvakrát za týden.

Zdá se mi, že od protějšího stolu slyšet rumunštinu. „ Va róg, štýc aič romanešte, domneavastra?“ (Prosím vás, vy tady umíte rumunsky?), pokouším se o zvídavou otázku v rádobyrumunštině. „ Dost lidí ano, jejich rodiče sem emigrovali po revoluci ve čtyřicátých letech“, odpovídá mi sofistikovaně vyhlížející dáma sedící naproti. Musím si po návratu doplnit mezeru ve vzdělání a zjistit o jakou se to vlastně jednalo revoluci, ale to je v tuto chvíli pramálo důležité. Každopádně je zajímavé, že se Čech v Řecku v hospodě u Maďara domlouvá rumunsky a rusky.

Před polednem opouštím tavernu a mám namířeno do údolí hluboko pod vesnicí. Na první medvědí hromádku narazím co nevidět. Letmý průzkum mě přivádí k přesvědčení, že by tu mohla ležet od včerejška. Další na sebe nedá dlouho čekat. Je pouhých sto metrů od dědiny a ještě ani nestačila oschnout. Zdobí ji bezpočet oranžových pecek. Je to jasné, míša byl u někoho na švestkách. V blátivých nánosech u vody si zas mohu vyfotografovat velice slušně vyvedené otisky jeho či spíše jejich tlap. Stopy prozrazují, že těch medvídků se tudy už protáhlo víc.

Usedám na plochý šutr a rozhlížím se po kraji. Zjišťuji, že v této zemi mají nejen pěkné Řekyně, ale i stejně půvabné řeky. Ta, u které zrovna posedávám, mi trochu připomíná Ameriku. Divoké, do ruda zbarvené skály na příkrých úbočích, sem tam nějaký ten zelený strom, čistá voda proudící z vysokých hor. Láká mě dvacetimetrový vodopád na protějším svahu. Není zrovna jednoduché se k němu ujíždějící skalní sutí vyškrábat, ale následná sprcha v kombinaci důkladnou masáží stojí za to! Třešničkou na dortu je potom malá, nádherně barevná duha, která za slunečního svitu zdobí jeho spodní partie.

Dnešní západ slunce působí až mysticky. Rudý kotouč klesá za ježatý horizont skalních věží pohoří Zagori. Oranžový obzor se postupně barví do ruda, fialova a modrošeda. V Distratu se rozsvěcují první světla. Vzpomínám na prožitý den i ty minulé. Co se všecko za ten první týden událo. A také co se nestalo, ale stát mohlo. Dívám se k hasnoucímu západu a do nekonečného prostoru letí depeše díků. Nejen díků, ale i proseb. Ten hasnoucí obzor je mým zítřejším cílem. Kdoví, co mě tam asi čeká.

Související články

Fotogalerie