Samari

K práci dobrovolníka jsem se dostal úplnou náhodou. Dověděl jsem se od své známé, že existuje možnost prostřednictvím Samari spolupracovat například s postiženými lidmi nebo s dětmi. To mne zaujalo, neboť jsem vždycky chtěl pracovat s dětmi – to pro jejich bezelstnou upřímnost a volnost dětství. Proto jsem se začal zajímat o to, jaké jsou možné varianty a tak jsem se dostal prostřednictvím Samari do kontaktu se Střediskem volného času. Ostrov radosti, tak zní jméno organizace, se zaměřuje na prevenci rizikových projevů chování.

Děti rády kreslí, vždycky rády kreslí, vyjadřují se, třeba ještě než se naučí psát. Já kreslím od pěti let. Navrhnul jsem tedy sám sobě, že kreslit s dětmi by bylo nejvhodnější. Tím, co sám dělám rád, mohu nejlépe přispět k jejich rozvoji.

 

Nejsem si jistý, kdo byl víc nervózní, když jsme se s dětmi uviděli poprvé. Zřejmě to bylo oboustranné. Z počátku se mě „maloši“ skoro báli. Nejspíš se jen styděli - byl jsem pro ně prostě „cizí“. Našly se výjimky, ale těch nebylo moc. Postupně se vše změnilo. Dnes mě děti čekají na schodech, když přicházím a při odchodu na mě čekají venku a doprovázejí mě na zastávku. Maminky asi znají ten pocit vděčnosti. Já jsem ho neznal a o to víc ho chápu dnes.

Možná, že je to v životě člověka zařízeno tak, že během té „všední honby“ za šedivými povinnostmi, by měl naleznout také něco z barev, které jsou mu nabízeny a sám je nabídnout ostatním, podělit se. Nemusím tajně doufat a věřit, že to tak je, protože to – právě kvůli těmto dětem – opravdu zažívám… Obdarovaným jsem při nich já.

 

Celkem nic nevymýšlím, co bychom měli dělat. Kreslíme různé věci, co koho napadne a někdy podle předlohy, například portréty. Nečekal jsem, že to bude děti tolik bavit. Ale na jejich pracích je vidět, že je kreslení opravdu „chytlo“. Byl jsem dost překvapen, jak rychle se dokázaly „vpravit do role“ a jak skvěle pojmou základní principy kresby. A tak jsme dostali spolu s vychovatelkami nápad. Podělit se s jejich výtvory a vystavit práce veřejně. Tak na tom postupně pracujeme.

Děti jsou děti. Někdy jim kreslení trvá déle, protože ne vždy se jim chce. Ale kreslí přece ze zájmu, nejsou „časované bomby.“ Občas se stane, že jdeme kreslit a za hodinu skončíme u pingpongového stolu ve vedlejší místnosti. Vůbec to nevadí. Nutit ke tvůrčí činnosti nemá smysl, obzvlášť u dětí. Připravil jsem se, že na začátku bude kreslení pro děti zajímavé – nová hračka vždycky baví. A připravil jsem se i na to, že se to časem „vytříbí“. Stalo se. Samovolně se utvořilo „pevné jádro“ a občas někdo zvědavostí zabloudí – zkusí a buď zůstane nebo ne. Je to den co den jiné.

 

Když už to tak popisuji, nedá mi, abych nepochválil a nepoděkoval za přístup dámám, jež mají tyhle „malé šílence“ na starost denně. Určily nám samostatnou místnost, kde se scházíme, tolerují s notnou dávkou zkušenosti i trpělivosti „úlety“ a občas mívám dojem, že mají kolem svých nervů jakési „brnění“. Řekl bych, že spousta „dospěláků“ velmi dobře ví, o čem mluvím :)

A můj smajlík je ten s nejhlubším úsměvem i úctou…a děkuji!

 

Dobrovolnické centrum Samari je spolufinancováno z prostředků Zlínského kraje.

 

Související články

Deník dobrovolníka I.

Deník dobrovolníka II.