Samari

Samari nejen v Samarině - 11. díl: Přímořské plahočení i lenošení

Jedenáctý díl reportáže o potrhlém putování severozápadním Řeckem. Co jsem tam viděl, slyšel, zažil a co mě tam cestou napadalo.

Do čtyřicet kilometrů vzdáleného letoviska Parga, kam nakonec přibude asi dalších pět cestujících, přijíždíme za svítání. Metaři uklízejí včerejší nedopalky, pekaři rozvážejí vonící pečivo. Bloumám po mlčícím nábřežním korzu. Jenom kousek odtud ční z vody skalnaté ostrůvky přizdobené bílými kostelíky. Všude kolem vysoké kopce prudce padající do mořské hladiny. Za zády romantické městečko naskládané do půlkruhového svahu. Příkrými uličkami s bezpočtem zatím zavřených krámků šplhám k vyvýšené zřícenině hradu. Právě vychází slunce a začíná nasvěcovat červené střechy, zelené svahy i bílé monastýry.

Odvrácenou stranu Pargy tvoří údajně nejkrásnější pláž západního Řecka. Vzorně seřazené

řady červených, modrých a oranžových slunečníků, zlatavý písek a tyrkysová hladina. Uprostřed kilometrového amfiteátru velký, ostře žlutý autobus. Připadá mi poněkud tuzemsky. Nejsou to sice přímí krajané, ale slovenští bratři z Nitry. Narozdíl od ostatních souputníků jejich eurozóny sem z nitra kontinentu stále ještě jezdí po zemi. Nezbývá jim totiž než šetřit na řecký dluh.

Je mi jasné, že prestižní pláž nebude mým písečkem. Vypátrám něco komornějšího v přímém dosahu civilizačních vymožeností. Dobrořečím vynálezci batohu, že se díky němu mohu i se svým vlastnictvím přemísťovat kam se mi zrovna zlíbí. Tentokrát se mi líbí olivami porostlé návrší pár set metrů odtud. Za ním se pro mě určitě něco najde.

Celý zapocený se úzkou cestou vydrápu nahoru. Zírám do padesátimetrové hlubiny a spatřuji malou, milou, nikým neokupovanou plážičku. Ideální místečko, tak nějak jsem si to představoval. Krkolomnou pěšinou se sunu níž a níž. Chodník se však rozplývá na poslední olivové terase. Dál už jsou jen skaliska a dokonale nepropustná buš. Takže pěkně zpátky a přes kamenné meze zase na cestu. Kamenitá komunikace plná bílého prachu stoupá do kopce. Zatímco pálící slunce je čím dál výš, zčeřené modrozelené vlnky se víc a více vzdalují. Zatracené řecké pobřeží, to se v takovém Chorvatsku nemůže stát! Tam se člověk k vodě vždycky nějak dostane!

Po několika kilometrech úmorného plahočení je tu konečně odbočka. Vyšlapaný chodník poměrně prudce klesá směrem k moři. Končí však, jak je v kraji zvykem, opět v olivové plantáži. Nevzdávám to. Navzdory ostružiní, bodlákům a všude se zapichujícím semenům, kterým jsme doma říkali vši, zdolávám jednu kamenitou terasu za druhou. Vidina blízké mořské hladiny je až příliš lákavá! Plantáž končí snad dvacet metrů od vody. Dál už zase ta prokletá buš a divoký sráz. Sundávám krosnu a zkouším to polehku. Stačí mi však pět minut pokusů, abych se ujistil, že další pokračování se rovná sebevraždě. Pitomé Řecko i s jeho mořem!!! „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte…“ Padám do pichlavé trávy. Zkusím to rozdýchat.

Natahuji karimatku a v olivovém háji načínám naložené olivy. K tomu místní chleba s olivovou pomazánkou. Navrch půl kila vynikajících hroznů. V horizontální poloze naslouchám šplouchání převalujících se vln. Když se to tak vezme, ležím vlastně u moře.. Dvě hodiny poledního spánku na úpatí olivové hory mě vrací zpátky do života.

Pomalu se drápu rozpáleným chodníkem nahoru. Půjdu cestou dál, kam to jen půjde. Na nejkrásnější z řeckých pláží se určitě nevrátím. Najednou mi dochází, že mám už jen půl litru vody. Plánoval jsem totiž pobývat v dosahu civilizace. Nejbližší známý zdroj je pět kilometrů zpátky. Svěřuji to nejvyšší podatelně a ploužím se dál za svým vysněným cílem. Kdesi hluboko, až někde v suterénu mé duše totiž začíná rezonovat přesvědčení, že dělám dobře. Těžko se to dokazuje, ale zdá se mi, že těch pár dnů byť relativní samoty mě mírně posunulo ke schopnosti rozpoznání „hlasů“, které se překřikují v mém nitru. Duchovní veličiny, Tarsenského Pavla nevyjímaje, byli také formováni dočasné izolaci od lidí. Tuším, že to Tomáš Halík nazývá fenoménem pouště.

Na poušť to tady sice nevypadá, ale na nalezení pramene také ne. Žhavé slunce neúprosně bičuje vše, co mu přijde do cesty, odhaduji to tak na třiatřicet ve stínu. Cesta začíná poprvé klesat. Po dalším kilometru dokonce nabízí výhled na pobřeží. Pláž mezi skalisky opravdu není fata morgana! Cesta míří evidentně až k ní.

Ti dva tři lidé mi tu opravdu nevadí. Není pražádný problém najít si své séparé. Jediným problémem, který mě u mořské hladiny nenechává klidným, je voda. Vidím nedopitý zbytek v zapomenuté petce. Okamžitě je ve mně. Batoh i odění odnáším do stínu mezi rozeklané skály. V malé jeskyňce zaslechnu kapání. Nejkrásnější zvuk celého dne! Ešus, víčko a všecky prázdné flašky teď zastávají funkci vodojemu. „Bůh mě má rád“, zpívá Pavel Bobek ve své písní. Zpívám si to v duchu s ním.

Nedokážu popsat tu nádheru kontrastu. Před chvilkou žhnoucí výheň, těžký bágl a žádné pití, teď tu ležím na tyrkysové hladině, nechávám se pohupovat nízkými vlnami a hladit harmonií svěže zelených svahů a smaragdově modré oblohy. Vracím se ke břehu. Vodojem hlásí už více než půl litru. Bůh mě má opravdu rád!

Stan se tentokrát tyčí v ukrytém zákoutí jemně oblázkové pláže. Slunce se už dávno schovalo za horizont nedalekého Korfu. Malý oheň a řídká večerní polévka příjemně završují šťastný závěr dnešního dne. „Až budou říkat ´je pokoj, nic nehrozí´…“ Proč mě to napadá zrovna teď? Přichází pravidelná esemeska od mé vzdálené choti: „Umřela nám Anička…“ Zírám na moře a vybavují se mi desítky vzpomínek na našeho psíčka. Rudý půlměsíc klesá k obzoru. Za chvíli se ztrácí úplně. Tak, jako jednou každý z nás. „Nemusíte truchlit, jako ti, kteří nemají naději“, napsal Pavel Tesalonickým. Patřil k těm, kteří měli důvod věřit, že nejen měsíc či slunce se zase navrátí.

Popisovat průběh dalších dnů bych mohl přes kopírák. Písečná či oblázková pláž, balvany a skály, hustě porostlé příkré stráně. Bílé, šedé, béžové, ale hlavně všelijak žíhané kameny a kamínky. Ultramarinové nebe a smaragdová hladina s bílým dnem. Koupání, polehávání, procházky, rozjímání. Napadá mě parafráze na citát v mém starém trampském deníku: „Nádherné jsou hory ale stejně krásné je moře. Nádherné je slézání vrcholů, ale stejně báječné je lenošení. Nádherní jsou lidé, ale stejně půvabná je samota. Krásné je všecko, na co se díváme s láskou.“

Z obvyklého denního scénáře vybočují pouze dvě výjimky: nocování pod olivami a výprava za proviantem. K prvnímu mě dohání skutečnost, že sto metrů nad mořem je už absolutní klid, ke druhému zase fakt, že na čtyřdenní půst nemám náladu. Sedm podvečerních kilometrů do Pargy a především sedm nočních zpátky ke stanu pod olivami se zcela jistě zařadí k nejpěknějším kamínkům mé třítýdenní mozaiky. Pomalu se za svitu měsíce šourat ztichlou krajinou bez lidí s kouzelně ozářeným vlnícím se mořem, na němž se v dálce neznatelně posunují osvícené zámořské lodě bude patřit k nevšedním zážitkům, ke kterým se v časech nepohody budu jistě velice rád vracet.

Sobotní západ slunce je branou do úplně posledního dějství. Čas zavelel k návratu do známé reality. Vracím se do životem kypící večerní Pargy, abych mohl brzo ráno vystartovat zpátky k Tesalonice. Nezbytnost dobití baterek do mobilu i foťáku mě přivádí do řecko – české cukrárny v centru městečka. Mladá, přívětivě baculatá servírka se tu vynořila z Písku, aby něco vyrýžovala na studia ekonomie na budějovické výšce. Ve společnosti několika tuzemských rekreantek pokročilejšího věku si dávám jí doporučenou místní specialitu, jogurt s medem. Obojí chutná výtečně! Stejně jako čerstvý rajčatový salát, kterým dnešní menu završuji.

Příští okamžiky mě varovně upozorňují na zřetelné příznaky nastupující stařecké demence. Podobně jako v úterý ráno, ne a ne najít autobusové nádraží. V tomto případě, stejně jako v mnoha jiných, je to pouze zastrčený krámek velikosti trafiky, kde se nakupují jízdenky. Poté, co ve společnosti korzujících gentlemanů a jejich napomádovaných squaw s podřenou krosnou, oškubanou karimatkou a pasteveckou holí ze staré olivy prozkoumám většinu ulic nad tři metry šířky, odhodlám se k poraženecké otázce u místního zelináře. „ Fifty mitrs, srr“ (padesát metrů, pane), odpovídá s úsměvem a přidává sáček červených hroznů.


Související články

  • Samari v Samarině
  • Samari nejen v Samarině - 1. díl: Ze Zlína do Tesaloniky
  • Samari nejen v Samarině - 2. díl: K Samarině cesta dlouhá
  • Samari nejen v Samarině - 3. díl: Proležená sobota, prochozená neděle
  • Samari nejen v Samarině - 4. díl: Samari konečně v Samarině
  • Samari nejen v Samarině - 5. díl: Vzhůru na Smolikas!
  • Beseda o cestě do řecké Samarini
  • Samari nejen v Samarině - 6. díl: V krajině psů a medvědů
  • Samari nejen v Samarině - 7. díl: Den čekání na autobus
  • Samari nejen v Samarině - 8. díl: Do světa divokých roklin
  • Samari nejen v Samarině - 9. díl: V nejhlubším kaňonu Evropy
  • Samari nejen v Samarině - 10. díl: Zpátky v civilizaci
  • Fotogalerie

  • Samari nejen v Samarině - 1. díl: Ze Zlína do Tesaloniky
  • Samari nejen v Samarině - 3. díl: Proležená sobota, prochozená neděle
  • Samari nejen v Samarině - 5. díl: Vzhůru na Smolikas!

  • Samari, z.s.
    Burešov 4886
    760 01 Zlín
    Mobil: +420 775 702 866
    e-mail: samari@samari.cz
    www.samari.cz

    Samari, z.s. je zapsaný ve spolkovém rejstříku u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou L 12720

    IČO: 22671951

    Vytištěno z http://www.samari.cz/ | Zhotovení, hosting andrysek.info 2007 | nahoru